Auto za milion korun může být pro automobilku velmi dobrý obchod, ale také vůz, na kterém jí po započtení všech nákladů zůstane jen poměrně malá částka.
Auto za milion korun může být pro automobilku velmi dobrý obchod, ale také vůz, na kterém jí po započtení všech nákladů zůstane jen poměrně malá částka.
Dvě auta se stejnou cenovkou na tom vůbec nemusí být podobně. Jedno se prodává bez slev, vyrábí se ve velkých sériích a používá techniku rozprostřenou mezi několik modelů. Druhé stojí na drahé platformě, dealer ho musí zlevnit o sto tisíc a výrobce ještě platí vysoké záruční náklady.
Zákazník přitom v obou případech vidí na ceníku stejný milion. Právě proto se nedá vzít cena auta, odečíst cenu materiálu a říct, že rozdíl je zisk automobilky. Ve skutečnosti je daleko zajímavější sledovat, kolik výrobci zbývá z jeho vlastních tržeb poté, co zaplatí celý provoz automobilové části firmy.
Automobilky většinou veřejně neříkají, že na jedné Octavii vydělají 45 tisíc a na Kodiaqu 90 tisíc korun. Ani interně není podobný výpočet úplně triviální. Jeden motor se používá v několika autech, vývoj platformy se rozpočítává mezi miliony kusů a jedna továrna může vyrábět několik modelů současně. Máme ale účetní výsledky celých značek. A ty ukazují možná zajímavější věc než odhad výrobních nákladů jednoho konkrétního auta. Vezměme Škodu za rok 2025. Skupina vykázala tržby 30,1 miliardy eur, odbyt 1,173 milionu automobilů a provozní výsledek 2,5 miliardy eur. Když si tato čísla velmi hrubě vydělíme počtem prodaných vozů, vyjde přibližně:
Takhle samozřejmě přesný zisk jedné Škody počítat nemůžeme, protože ve výsledcích jsou i další činnosti společnosti. Pro představu o řádu je to ale velmi zajímavé. Provozní marže Škody byla 8,3 %.
Ještě zajímavější je postavit vedle toho samotnou značku Volkswagen. Ta v roce 2025 prodala přibližně 3,104 milionu vozů, utržila 86,6 miliardy eur a vytvořila provozní výsledek 2,6 miliardy eur.
Stejným hrubým dělením dostaneme:
Průměrná tržba připadající na auto tedy byla dokonce o něco vyšší než u Škody, jenže provozní výsledek na vůz vychází řádově úplně jinak. Volkswagen se dostal na provozní marži kolem tří procent, zatímco Škoda byla na 8,3 %. A přesně tady je vidět, proč samotná cena auta říká překvapivě málo o tom, jestli je vůz pro výrobce dobrý obchod.
Představme si auto, které už bylo vyrobené. Motor, převodovka, karoserie, elektronika i sedačky v něm dávno jsou. Pak se ukáže, že ho trh nechce za původní cenu a automobilka nebo dovozce musí podpořit prodej slevou. Bez toho by se pravděpodobně neprodalo a zůstalo by na skladě, což je pro automobilku svízelná situace a chce se jí za každou cenu vyhnout. Mimochodem, pokud by se po slevě pořád vůz neprodával, klidně ho raději výrobce nabídne za sumu, která pro něj bude ztrátová.
Pokud se koncová cena sníží třeba o 100 000 Kč, výrobní náklady auta tím samozřejmě neklesnou o stejných 100 000 Kč. Auto už stojí na skladě. Sleva tak jde z prostoru, ze kterého se jinak vytváří marže. Proto dokáže cenová válka automobilkám velmi rychle pokazit hospodářský výsledek, i když továrny dál vyrábějí statisíce automobilů.
Volkswagen například ve výsledcích za rok 2025 přímo zmiňuje negativní vliv cenového mixu, amerických cel nebo evropské regulace flotilových emisí. Stejné auto tedy může být na začátku roku výborně ziskové a o několik měsíců později podstatně horší obchod, aniž by se na jeho výrobě aut změnil jediný šroubek.
Automobilky proto tolik řeší takzvaný produktový mix. Není jedno, jestli se prodá základní hatchback s nejslabším motorem, nebo drahé SUV ve vysoké výbavě. U dražší varianty samozřejmě rostou také výrobní náklady. Větší kola, výkonnější motor, lepší sedačky nebo složitější světlomety zdarma nejsou. Rozdíl v nákladech ale nemusí růst stejným tempem jako částka v ceníku. Právě příplatková výbava, výkonnější verze a dražší modelové řady proto mohou být pro výslednou marži velmi důležité.
Mercedes-Benz ostatně ve výsledcích za rok 2025 samostatně sleduje skupinu „Top-End Vehicles“, do které řadí například třídu S, AMG, Maybach nebo G-Class. Tyto automobily tvořily 15 % prodejů osobních Mercedesů. Výrobce význam dražších modelů pro své hospodaření výslovně zdůrazňuje, přesto měla automobilová divize Mercedes-Benz Cars v náročném roce 2025 upravenou provozní marži jen 5 %. Prémiový znak a vysoká ceníková cena tedy automaticky neznamenají, že výrobce na každém autě vydělává statisíce.
Do výsledku se navíc promítají věci, které zákazník při koupi vůbec nevidí. Záruční opravy, svolávací akce, dražší doprava komponentů, cla, výkyvy kurzů nebo například nutnost vytvářet rezervy na budoucí náklady. Když se potom automobilka rozhodne změnit plánované modely nebo odepsat už rozpracovaný projekt, může provozní výsledek spadnout, přestože samotná auta dál prodává za stejné ceny.
Volkswagen Group v roce 2025 například zasáhly mimo jiné miliardové odpisy spojené se změnou produktových plánů Porsche. Automobilová divize koncernu kvůli kombinaci několika podobných vlivů skončila jen na 1,8% provozní marži.
Na otázku, která zajímá všechny asi nejvíc, bohužel neexistuje univerzální odpověď. A kdo bez interních dat tvrdí, že automobilka vydělá na milionovém autě například 150 000 Kč, jednoduše hádá. Výsledky velkých značek nám ale dávají představu o řádu. V dobrém roce může zdravá automobilová značka pracovat s provozní marží kolem osmi nebo deseti procent vlastních tržeb. V horším období může spadnout na tři procenta, jedno procento nebo i do ztráty. A hlavně pozor – těch osm procent se nepočítá z milionu, který vidíme na cedulce v českém showroomu. Jde o tržbu vykázanou samotnou automobilkou.
Možná nejzajímavější proto není otázka, kolik stojí výroba auta. Z pohledu automobilky je podstatnější, za kolik ho opravdu prodá, v jaké výbavě, s jakou slevou a kolik dalších nákladů na něj během jeho života připadne. Milionové auto tak může být velmi slušný obchod. Ale také výrobek, na kterém po všem snažení zůstane výrobci jen několik desítek tisíc korun. A v tom nejhorším případě ani to a výrobce je rád, že se vozidla zbavil klidně i se ztrátou.