Dojeli jsme úspěšně elektrickým autem do Jižního Tyrolska, následovat měla cesta zpět. Auto překvapilo volbou naprosto odlišné trasy, která se ve výsledku ukázala jako lepší.
Co překvapí při návratu z hor elektromobilem? Sníh a přebytek výkonu
Články na téma elektromobilem na hory:
- Autem na hory: Jaké to bude elektromobilem?
- Elektrickým autem na hory (1. díl)
- Elektrickým autem na hory (2. díl)
- Elektrickým autem na hory (3. díl)
- Elektrickým autem na hory a zpět (4. díl) - právě čtete
- Elektrickým autem na hory a zpět (5. díl)
- Cesta do Itálie na hory elektromobilem – čas nabíjení
- Autem na hory: Elektromobil vs. spalovák
Vyjíždím nabitý jen na třetinu kapacity
Ráno jsem se snažil z hotelu vypakovat co nejdříve. Předchozího dne jsem totiž zaparkoval Volvo EC40 s akumulátorem nabitým na 31 %. Jelikož přes noc mrzlo, měl jsem trochu obavy, kolik procent bude mít ráno. Pozitivně překvapil fakt, že to bylo o procento víc!
Takže jsem vyjížděl po snídani a check-outu v 8:45 a na ukazateli nabití bylo 32 %. Ano, mohl jsem nabít u hotelu výkonem 11 kW, nicméně nehodlal jsem platit cenu 0,65 eura za kWh, to mi u pomalého nabíjení připadá jako docela nehoráznost.
Věděl jsem, že elektrické Volvo i s třetinou energie v akumulátoru ujedete klidně přes 100 kilometrů, větší obavy jsem měl z počasí. Předpověď totiž slibovala silné sněžení. Inu, zadal jsem do navigace cíl cesty, tedy Čáslav a podivil se nad volbou trasy.
Do Brunecku mě to táhlo přes Brenner a teď to volí zcela jinou cestu, která Brenner míjí a vynechává i Innsbruck, za to mě vede přes Tauern. „Německou vložku“ si však navigace neodpustila. Kdo jsem já, abych do toho algoritmům kecal, že? Spokojil jsem se s návrhem, spustil navigování a vyjel.
Počasí výkonu nepřálo
Překvapilo mě, že první nabíjení se má odehrát až v obci Sillian, tedy v Rakousku. Nicméně pokud to tak po mně auto chce, nejsem proti. Cesta vedla trochu klikatými horskými silničkami a byl jsem lehce nervózní z toho, jak s výškovými metry přibývalo i sněhové pokrývky. Nikoliv vedle vozovky, ale přímo na ní. Minul jsem značku přikazující jízdu jenom sněhovými řetězy a spoléhal na to, že policisté mají v tomto počasí plné ruce práce a nebudou mít potřebu nikoho zastavovat a zákon vymáhat.
Volvo EC40 je fajn auto, pohon všech kol jsem ocenil, protože sem tam to opravdu docela klouzalo. Méně nadšený jsem byl z výkonu, který za jiné situace považuji za výhodu. Nejvyšší verze totiž znamená 325 kW a 670 Nm. Jenže tady to nefunguje jak u spalováků, že sešlápnete plynový pedál a než se nadechne turbo a převodovka podřadí, máte možnost své rozhodnutí změnit.
Auto vám nedává možnost ani podřadit a motor schválně podtočit, aby nebyl nástup akcelerace tak brutální a kola neměla tendence se při špatné adhezi protáčet. Kdepak. Cokoliv si v elektrickém autě přejete, děje se hned. Pocítil jsem to několikrát a jakkoliv obvykle tyto věci nevyužívám, ocenil bych, kdyby vůz měl nějaký režim omezeného výkonu, a to právě pro podmínky ledovky nebo zasněžené vozovky.
A ano, je mi jasné, že v komentářích to dostanu sežrat za to, jaký jsem mizerný řidič a příště mám jet raději litrovou fabií. Nejvíce samozřejmě tímto stylem poučují lidé, kteří s elektromobilem nikdy nikam nejeli…
- Mohlo by vás zajímat: Elektrickým autem na hory (3. díl)
První nabíječka a hned obsazená
Pomalu jsem se tedy blížil k první nabíjecí zastávce, což mělo být na parkovišti u supermarketu. Jakmile je nabíječka součástí většího parkoviště pro všechny, bývá to trochu riziko, že tam najdete stát někoho, kdo nenašel místo pro svůj spalovák jinde. Taková ta klasická arogance „já zaparkuju a je mi úplně jedno kde“.
Druhé a lehce těsné místo vedle bylo naštěstí volné, takže jsem tam zaplul, vylezl z auta, zapojil konektor a chtěl v 9:50 zahájit nabíjení. Na ukazateli stavu akumulátoru svítilo 14 %. Nabíječka ovšem nefungovala, respektive displej svítil, ale nereagovala na jakýkoliv vnější požadavek.

Zdroj médií: Jakub Mokříš.