Cesta elektromobilem na hory je takové malé dobrodružství, a to bohužel nikoliv vinou auta, ale nabíjecí sítě a její kvality. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že situace se lepší.
Elektromobilem domů zpět z Tyrolska (5. díl): Spaní na nabíječce
Články na téma elektromobilem na hory:
- Autem na hory: Jaké to bude elektromobilem?
- Elektrickým autem na hory (1. díl)
- Elektrickým autem na hory (2. díl)
- Elektrickým autem na hory (3. díl)
- Elektrickým autem na hory a zpět (4. díl)
- Elektrickým autem na hory a zpět (5. díl) - právě čtete
- Cesta do Itálie na hory elektromobilem – čas nabíjení
- Autem na hory: Elektromobil vs. spalovák
Usnout při nabíjení není problém
Minule jsem se váženým čtenářem rozloučil u nabíjecí stanice v rakouském městě Sillian, těsně za hranicemi s Itálií, a to na cestě zpět z Tyrolska do Česka. Nabíječka bohužel nefungovala, takže jsem musel se 14 % energie v akumulátoru vyhledat jinou.
Navigace je na toto připravena a obratem mi našla jiný nabíjecí bod, a to o pár stovek metrů dál, na čerpací stanici Shell, která slibovala napájet Volvo EC40 výkonem 150 kW. Přifrčel jsem, zapojil vůz do nabíječky v 9:57 stále se 14 % energie a nabíjecí výkon se rychle vyšplhal na 146 kW. Super.
Nabíjel jsem až do 10:25 a 77 %, což bylo vysoko nad původně požadovaných 44 %. Důvod je prostý – usnul jsem. Pohodlí vyhřívané sedačky, zapnutého topení a venkovního sněžení vytvořilo natolik útulnou atmosféru, že jsem prostě klimbnul. Navigace však přeplánovala trasu, protože v akumulátoru bylo víc energie, než bylo nutné. Další doplnění energie se tak mělo odehrát až v Německu u McDonalds’s, kde jsem plánoval doplnit energii jejich zmrzlinou a cheeseburgery.
Níže najdete záznam celé trasy, jak ji zachytil GPS lokátor REX OBD2 Data. Bez těchto přesných lokátorů bychom jen těžko zpětně rekonstruovali přesnou trasu, a to i se zastávkami a jejich časy.
Vypravil jsem se tedy dál za vydatného sněžení, které po chvíli ustalo a na níže položených silnicích přestal být takový marast. Dojel jsem k tunelu Tauern, kde mi velmi sympatická Rakušanda popřála šťastnou cestu hned poté, co jsem jí zaplatil za průjezd 13,5 eur.
Loudavým tempem přes Rakousko
Samozřejmě jsem stále byl v Rakousku, takže většinu času se jelo stovkou. Stejně jako v jednom z předchozích dílů popisu mé epické cesty na hory a zpět musím zdůraznit, že to samozřejmě hraje do karet dojezdu. Elektromobily nejsou tak efektivní ve vysokých rychlostech, ale tempem kolem 100 km/h zvládnou urazit skutečně znatelně více, než klasickou stotřicítkou.
Nicméně, profrčel jsem kolem Zell am See a valil jsem směrem na sever, kde jsem měl překonat výběžek Německa do rakouského území. Samozřejmě jsem to měl spojit s nabíjením u oblíbeného fastfoodu, kde bylo snad 12 nabíjecích stanic, všechny s vysokým výkonem a obsazené byly snad dvě. Napíchl jsem se v 13:15 se 33 % energie v baterii.
Spokojeně jsem si zašel pro proviant a než jsem se vrátil, bylo opět nabito do 77 %, tedy více, než bylo pro pokračování cesty potřeba. Navigace přeplánovala trasu a já v 13:39 odjížděl s vidinou příštího nabíjení až za hranicemi Česka.
Přes Česko je to vždy pruda
Dál se vlastně ani nic zajímavého nestalo. Dolní Dvořiště bylo dalším místem, kde jsem zastavil na doplnění energie, a to v 15:42 s 18 %, nabíječka u casina valila do akumulátoru energii výkonem 149 kW a v 16:04 jsem se odpojil se 70 %, což mi mělo vystačit až domů do Čáslavi.
Jelikož jsem člověk hladový, zastavil jsem ještě neplánovaně u fastfoodu kousek od cíle cesty. V 17:46 jsem se připojil se 17 % a v 17:58 jsem měl nabito na 47 %, odpojil jsem se a dojel bez problémů domů.
Neodpustím si ještě malé rýpnutí na závěr. Je úplně jedno, jakým jedete autem, jestli spaluje benzín, plyn, naftu nebo potřebuje k fungování elektrickou energii. Pokud cestujete na jih nebo na západ, je nejhorší částí cesty Česko. Je mi líto, ale je to tak. Nikde se nemusíte tak dlouho táhnout za kamiony, nikde jinde není tolik nedostavěných dálnic a nikde jinde není cestování autem tak otravné.
Zdroj info: Autorský text.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.
