Na kolik nabíjení se dá dojet do Itálie na lyžovačku s běžným elektromobilem? Vyzkoušeli jsme, jak moc náročné to je.
Jedeme na hory elektrickým autem: Nenabíjíme z vícero důvodů
Články na téma elektromobilem na hory:
- Autem na hory: Jaké to bude elektromobilem?
- Elektrickým autem na hory (1. díl)
- Elektrickým autem na hory (2. díl)
- Elektrickým autem na hory (3. díl) - právě čtete
- Elektrickým autem na hory a zpět (4. díl)
- Elektrickým autem na hory a zpět (5. díl)
- Cesta do Itálie na hory elektromobilem – čas nabíjení
- Autem na hory: Elektromobil vs. spalovák
V Německu bez zmrzliny
Další zastávka měla po krátkém nabíjení, které však nebylo nutné, následovat v Německu. Navigace mě totiž vedla na Salzburg a Innsbruck, takže jsem musel na chvíli navštívit naše západní sousedy.
Musím také přiznat jednu věc, která je pro cestu elektrickým autem naprosto zásadní. Rakousko si hodně libuje v rychlostních omezeních, takže většinu času jsem se plazil stovkou. Mělo to však jednu silnou výhodu, je to rychlost, při které s relativně vysokým elektrickým autem, jakým Volvo EC40 je, dojedete o dost dál, než kdybyste frčeli 130 km/h. Připadá mi fér tento zásadní fakt zmínit.
Zde vidíte záznam trasy tak, jak ji zaznamenal GPS lokátor REX OBD2 Data. Po celou cestu zaznamenával tento mini lokátor zapojený v OBD2 zásuvce naši polohu, takže můžeme zpětně vidět, kudy jsme jeli, jak rychle jsme jeli a kdy jsme na jak dlouho zastavili.
Nicméně, povedlo se mi tedy propracovat do Německa a až těsně před návratem zpět do Rakouska jsem nabíjel dle instrukcí navigace v Kiefersfeldenu. To už bylo 15:38 a dorazil jsem ke stojanu se 24 % energie v akumulátoru. Naštěstí fungovalo nabíjení naprosto bezproblémově, takže do auta šlo 148 kW (nabíječka byla 150kW).
Zanedlouho, tedy v 16:02, bylo hotovo a měl jsem požadovaných 75 % energie. Mezitím jsem si chtěl skočit do blízkého McDonald’s pro zmrzlinu, bohužel měli zrovna nefunkční stroj na její produkci, takže dalších několik desítek minut byla nálada v autě dosti pochmurná.
Přes Brenner do Itálie
Čekalo mě tedy opět Rakousko a poté Brenner, tedy úsek placený zvlášť, ještě nad poplatek za dálniční známku. Vědom si faktu, že je lyžařská sezóna, předplatil jsem si průjezd dopředu, takže jsem nemusel čekat. Nahrnul jsem se do levého pruhu značeného zelenou barvou a závora se mi otevřela automaticky hned poté, co kamera přečetla registrační značku vozidla.
Jedenácté přikázání: Nenabiješ
Zhruba v tomto bodě cesty už jsem se skutečně hodně těšil do cíle, kde čekal hotelový pokoj a restaurant. Ještě předtím jsem však musel nabíjet, a to kousek před cílem cesty. Jak už jsem uvedl v jednom z předchozích dílů této minisérie, vinou nedobré domluvy se zbytkem účastníků zájezdu (kteří vyjeli na místo o pár dní dřív) jsem dojel do jiného města, než jsem měl. To však nic nemění na faktu, že nabíječka v horské vesničce Baida nefungovala. Dojel jsem k ní v 18:38 se 20 % v baterce a nebyl jsem schopen ji zprovoznit.
Nevadí, najdu si jinou, myslel jsem si. V 18:47 jsem tedy dorazil k nabíječce na parkovišti u hotelu, ke které mě táhla navigace, ta byla bohužel obsazená a nevypadalo to, že by se o obě auta, která měla nabito na 100 %, někdo zajímal.
Konečně v cíli
Zhruba v tu chvíli jsem se dozvěděl, že jsem dorazil na špatné místo, takže jsem se vydal na cestu kousek zpět do Brunecku. Začal jsem mít trochu obavy, protože jsem neměl energie v akumulátoru na rozdávání, naštěstí jsem narazil na nabíječku další, a to v městečku s roztomilým názvem Piccolino. V 19:12 jsem tak začal doplňovat energii výkonem 100 kW, o deset minut později jsem se odpojil se 35 % s tím, že to bude na dojetí do cíle stačit. Skutečně stačilo, takže před hotel v Brunecku jsem dojel v 19:43 se 31 %.
Zdroj info: Autorský text.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.
