Samořiditelná auta jeden čas vypadala jako sci-fi, kterého se ale za pár let dočkáme. Jenže vývoj jaksi trochu ustrnul a my ta auta, která by jezdila bez řidiče, pořád na silnicích nevídáme. Kde je problém?
Autonomní řízení – proč ho stále nemáme a kdy se dočkáme?
Články na téma automobilový průmysl:
- Automobilový průmysl - co bylo a co nás čeká?
- Plast v autoprůmyslu – kdy nahradí kov a jiné materiály?
- Autonomní řízení auta – kdy se toho dočkáme? - právě čtete
- Které automobilky v následujících letech končí s klasickými spalováky?
- Volvo vyrobilo svůj poslední dieselový model
- Scania končí s výrobou vlastních autobusů
Autonomní řízení a jeho stupně
Aby to celé mělo nějaký řád a dalo se operovat třeba s tím, jaké úrovně která automobilka dosáhla, jsou schopnosti samořízení definovány v pěti, respektive šesti stupních. Nejnižší level je 0, nejvyšší je 5.
Level 0
Velká spousta aut, která jezdí po silnicích v České republice. Řidič má plnou kontrolu nad vozidlem, které sice může třeba upozornit na blížící se překážku, ale reagovat musí člověk.
Level 1
Nejnižší forma zásahu do řízení ze strany elektroniky. Jedná se třeba o jednodušší asistent jízdy v pruhu nebo o adaptivní tempomat, dále tato auta umějí většinou zabrzdit sama před překážkou. Elektronika však nezvládá řešit řízení jako celek – buď bude korigovat směr jízdy tak, aby se vůz udržel v pruhu, nebo bude hlídat, jestli se neblíží překážka a řešit zpomalení auta.
Level 2
Vozidlo zvládá několik funkcí za řidiče, a to často velmi obstojně. Sem patří všechna auta, která už se zvládnou bez problému udržet na dálnici v pruhu a současně s tím zrychlovat a zpomalovat. Spadají sem i různé systémy, které řeší jak řízení (volant), tak i rychlost jízdy. Typickým příkladem druhé úrovně autonomního řízení je automatické parkování, kdy vůz sám točí volantem a k tomu si řídí i rychlost.
Level 3
Za jasně daných podmínek může elektronika plně kontrolovat jízdu, řidič však musí být připraven kdykoliv zasáhnout, ale nemusí mít ruce na volantu. Některá moderní auta tento způsob jízdy zvládají třeba na dálnici. Třetí úroveň od té druhé většinou odděluje i schopnost vyhýbat se na dálnici pomaleji jedoucím autům a měnit jízdní pruhy.
Level 4
Zde už teoreticky je člověk potřeba jenom za nějakých zvláštních podmínek, jako je třeba opravdu špatné počasí nebo velmi husté sněžení. Řidič nemusí na jízdu dohlížet, auto ho vyzve k převzetí řízení, pakliže je to potřeba. Když však člověk nereaguje, vůz bezpečně zastaví, typicky u krajnice.
Level 5
Elektronika si poradí s jakoukoliv situací, není třeba asistence řidiče. Teoreticky řidič v autě být vůbec nemusí, vlastně se s ním ani nepočítá, bude mít jen roli běžného pasažéra. Na páté úrovni patrně vozidla nebudou vybavena volantem ani pedály, protože zkrátka nebudou vůbec potřeba.
Také čtěte
Autonomní řízení – kde jsme teď?
Aktuálně, a to zhruba už několik let, se nacházíme někde na třetím levelu s tím, že technologicky nakukujeme do čtvrtého, který poměrně sebevědomě přeskakujeme a honem chceme do pětky. Logicky si cestou musíme někde natlouct, jak ukazuje třeba Waymo, případně Cruise a jejich flotila v americkém San Franciscu. Největším problémem aut, která se městem potulují bez řidiče není vysoká nehodovost, ale spíš přílišná opatrnost. Jak se ukazuje, děsí je třeba blikající sirény hasičských vozů. Umělá inteligence v takovém případě zastaví na blikačkách klidně uprostřed křižovatky, patrně proto, že jakoukoliv jinou reakci vyhodnotí jako nebezpečnou. Dále se vozy třeba bezdůvodně zastavují na křižovatkách a nejsou ochotné se rozjet. Sem tam dojde i k nějakému ťukanci, ale největší trable jsou s tím, že jedno špatně stojící auto dokáže ucpat silnici a nehne se, dokud nedorazí servisní technik.
Když se však podíváte na různá videa a reakce lidí, kteří měli možnost si jízdu v autonomním vozidle Cruise nebo Waymo vyzkoušet, jsou jejich zkušenosti v drtivé většině případů pozitivní. Běžné situace zvládá elektronický mozek skvěle, problém mu dělají očividně zejména nestandardy. Jenže právě řešení těchto nestandardních situací rozhoduje o tom, jestli systém bude možné nasadit, nebo ne.
Kde je problém?
S tím, jak postupujeme, roste obtížnost nikoliv lineárně, ale exponenciálně. Pokaždé totiž násobně roste paleta nejrůznějších situací, které musí umět AI vyřešit. Nemá čas moc dlouho analyzovat problém, musí adekvátně reagovat, a to na neustále se měnícím okolí. Tady nejsme v rovině simulací a testů, kdy na letištní plochu umístíme kartonovou krabici, pošleme proti ní auto a tleskáme, když zvládne včas zabrzdit. A nejsme ani na dálnici, kde všichni jedou jedním směrem a jejich rychlosti se liší jen nepatrně.
Městský provoz je džungle obsahující celou řadu proměnných, kde auta jsou ten nejmenší problém. Města totiž obsahují krom ostatních aut i třeba chodce, nevypočitatelné cyklisty, špatně zaparkovaná auta, tramvaje, které jsou velké a nemají kam uhnout. K tomu přimíchejte tvory zvlášť zákeřné – děti. Jsou snadno přehlédnutelné, malé a jen velmi těžko se dá predikovat, co udělají v příští vteřině. Když vidím jako řidič dítě čekající na přechodu, počítám s čímkoliv a najedu si pro jistotu blíž ke středu vozovky. AI vidí jen další objekt, který čeká, až se rozsvítí zelená a bude moci přejít. Nepočítá však s tím, že dítku může vypadnout z pusy bonbon, instinktivně se pro něj sehne a spadne přímo do silnice.
Elektronika zkrátka predikci zvládá maximálně u velmi jednoduchých scénářů, kdy je víceméně jasné, co se bude dít. Když vidí blikající blinkr, počítá s tím, že auto odbočuje, když však vidí obří hasičský vůz, který dělá příšerný kravál a bliká na všechny strany, netuší, co si o tom má myslet. Je to jedno auto, nebo je to víc aut těsně u sebe? Proč bliká do všech směrů? Jak to, že jede prostředkem silnice a ne v pruhu? Takových momentů zažije lidský mozek třeba v Praze nespočet za den. Jenže mozek si umí dát věci do souvislostí a v prostředí, které se řídí nějakými pravidly, dokáže poměrně přesně odhadnut vývoj věcí příštích. A to i za předpokladu, že se něco začne chovat ne zcela v souladu s pravidly. AI se namísto toho diví a jakékoliv porušení pravidel ji rozhodí. Neumí si upravit mantinely a porušit dogmata jako je třeba jízda na červenou. Když vám za zadním sklem houká sanitka, prostě do křižovatky opatrně na červenou vjedete, abyste jí umožnili průjezd. Umělá inteligence se zachová podle toho, který parametr je pro ni důležitější. A jelikož na červenou se nejezdí, tak ani nepočítá s tím, že by sanitka chtěla něco takového udělat. A už vůbec neuvažuje o tom, že by bylo fajn ji pustit do křižovatky, tedy jí v porušení pravidel dokonce pomoci.
Tak kdy se tedy dočkáme?
Zhruba šest sedm let nazpět jsem se těšil, že nepotrvá dlouho a nebudu muset vstávat, abych odvezl děti do školy/školky. Prostě si ráno nalezou do auta a to je vyklopí v destinaci, kterou já přes aplikaci určím, přijde mi potvrzovací notifikace, že se tak stalo a tím moje ranní otcovská povinnost skončí. Stejně tak byla lákavá představa, že si dám jedno, dvě, osm piv, zavolám si auto, svalím se na zadní sedačku, usnu, před domem mě probudí decentní rozsvícení čtecí lampičky, vykulím se ven a dopotácím se do postele.
Situace je taková, že reálně jsme se posunuli jen o malý kousek (děti rozvážím sám a alkoholikem jsem se nestal). Stále testujeme a s nadějí vyhlížíme, kdy už to tedy bude. Mám trochu obavy, že v tomto jsme si jako lidstvo ukousli příliš velké sousto a na plně autonomní řízení si počkáme ne několik let, ale spíš několik dekád. Generace současných třicátníků možná bude na stará kolena udiveně zírat, jak „ti mladí“ už vůbec nemusejí řídit a povídat něco o tom, že za našich časů, kdy ještě auta měla volant…
Zdroj info: Cruise, Waymo, Tesla.
Zdroj médií: Depositphotos, YouTube.
Zdroj médií: Depositphotos, YouTube.
