Civilizovaný svět se více či méně úspěšně snaží o redukci emisí CO2. Jenže pak je tu takzvaný globální Jih, kde jsou země méně vyspělé a jezdí tu auta, která by v Evropě neměla šanci projít přes STK. Jak se daří elektromobilitě zde?
Elektromobily se prodávají v EU, Číně a USA. Ale co rozvojové země?

Články na téma elektromobily:
- Elektromobilita v ČR a oblíbenost: Co ji pozvedne?
- Kde dává elektromobilita největší smysl
- První jízda elektromobilem
- Elektromobil vs spalovák
- WLTP jízdní cyklus
- Plánování cesty elektromobilem na dovolenou
- Jak topí elektromobil v zimě?
- Důvody, proč zelená doprava v Česku zaostává za EU
- Proč elektromobily pracují s napětím 800 voltů?
- Elektromobilem k moři – jaké bude zdržení do hlavních destinací?
- Elektromobilita v rozvojových zemích - právě čtete
Je to jeden z hlavních argumentů proti elektromobilitě. A je vcelku logický. Atmosféru máme jako planeta jen jednu a je k ničemu, když se my Evropě můžeme přetrhnout a polovina Afriky jezdí auty z osmdesátých a devadesátých let, která dávno nemají katalyzátor a spalují kde co.
Co je globální Jih?
Abych vysvětlil pojem z perexu, tak zeměmi globálního Jihu je myšlena celá Afrika, Jižní Amerika a „spodní“ část Asie. Vyjmout z něj musíme samozřejmě Austrálii. Není to pojem zeměpisný, ale spíše politický, označuje méně rozvinuté státy, přičemž ne všechny se nacházejí na jižní polokouli.
Kdo má nejméně čistá auta?
A právě globální Jih přebírá stará auta od rozvinutějších ekonomik. Ve Španělsku doslouží třeba Honda, Mazda nebo starší Mercedes-Benz a přes moře se dostane na sever Afriky, kde si vůz koupí někdo, kdo potřebuje spolehlivý způsob individuální přepravy. Problém je, že v EU se sice tváříme velmi zeleně, že jsme se daného auta zbavili a nahradili ho třeba elektromobilem, ale reálně jsme pouze přesunuli problém jinam. A to s tím, že v Evropě máme mechanismy schopné vynutit alespoň elementární kondici emise redukujících systémů. Jakmile auto opustí kontinent, STK už nikdy neuvidí. Ve výsledku jsme tedy moc ničemu nepomohli, akorát se cítíme, že ano.
Prodeje elektromobilů v rozvojových zemích
Jak se tedy prodávají auta v těchto krajinách? Špatně. Třeba v Latinské Americe tvořily elektromobily pouze 0,7 % v roce 2021. Frčí zde spíše hybridy, které si kupují majetnější. Kdo nemá na auto, ten jezdí na skútru nebo motocyklu menšího objemu, nezřídka dvoutaktním.
Pak tu máme Indii, která je takovým synonymem pro znečištění všeho druhu. Lidé zde vydělají v průměru něco přes 2000 dolarů ročně. Ano, ročně! Tomu jde naproti i cena aut. Suzuki Maruti Alto zde pořídíte za v přepočtu zhruba 110 až 120 tisíc korun. Nejlevnější elektromobil v Indii je Tata Tiago.ev, kterou koupíte za 260 až 280 tisíc korun. Indové tedy řeší stejný problém, jak o my v Evropě – elektromobil je tam pro běžného člověk nedostupný, takže není divu, že dávají stále přednost spalovákům. Odpovídají tomu i data, která podle nejnovějších statistik přisuzují elektrickým vozům 2,5 % prodejů. Auta na baterky tam, stejně jako i nás, míří spíš na movitější klientelu.
Co s tím?
Je otázka, jestli zafunguje stejný model, jako u spalováků. Tedy, že ojetiny budou postupně propadat od bohatších k méně bohatým. Do jisté míry možná ano, protože trakční akumulátor elektromobilů zvládne 10 až 15 let docela s jistotou. Jenže ti nejchudší, kteří jezdí skutečně vozidly za hranicí jejich životnosti, kde jediné, co jakž tak funguje, je motor, budou mít možná smůlu. Elektromobil, ať chceme nebo ne, stárne i když stojí v garáži. Zabránit tomu zatím neumíme a těžko si představit, že 30 let stará baterie bude ještě schopna pohánět auto.
Zdroj médií: Depositphotos.