Elektromobilem do Chorvatska a zpět (4. díl) – Brno

Zase ten Citroën

Jak zjišťuji cestou nazpět, navigace mě vede na další nabíječku, se kterou jsem měl tu čest cestou opačným směrem. Se 16 % k ní dojíždím v 16:14 a zjišťuji, že je obsazena elektrickým Citroënem C4. Tedy stejným autem, které mě vypeklo v Českých Budějovicích (viz. 1. díl). Jak dlouho bude nabíjet? Netuším, zatím má 36 %. Hledám tedy alternativu a zjišťuji, že když popojedu asi 200 metrů, mohu zkusit své štěstí na jiné nabíjecí stanici, který má ale výkon pouze 50 kW. Lepší než nic, ne? Vyrážím tam, v 16:20 se připojuji, baterie má 15 %, ale dobíjím. Podle toho, co mi ukazuje navigace, bych tu měl strávit 50 minut. Vytahuji tedy proviant a pouštím na notebooku seriál.

Také čtěte

7 min. čtení

Jaké dopravní předpisy v zahraničí platí v roce 2024?

4. 4. 2024 Vendula Flassig Vrablová Tipy a rady

17:29 je čas, ve kterém jsem vůz odpojil s akumulátorem nabitým na 85 %. Začíná pršet. Nejprve jen tak lehce, pak déšť zhoustne a začne to být trochu nepříjemné. Uvnitř auta mi to nijak nevadí, tam je pohodička, jenom doufám, že se něco nesemele na dálnici. Projíždím Slovinskem, nabíjet nepotřebuji, to bude podle navigace až v Rakousku.

K další nabíječce se dostávám s 9 % v 19:37. Je to už v Rakousku, kousek před Grazem. Dobíjím výkonem až 134 kW a ve 20:06 se odpojuji s 82 %. Vše probíhá bez problémů, takže si opět dělám naděje, že by zbytek cesty mohl ubíhat rychle a nudně. Nemohl jsem se mýlit víc!

Rakouské nabíjení

Vydávám se na cestu, pořád prší, stěrače jedou na plno. Jsou to mimochodem podmínky, které zvyšují jízdní odpor – kola se hůře odvalují přes vrstvu vody, takže lze očekávat vyšší spotřebu.

Za Vídní už se blížím k další nabíjecí stanici, která má mít výkon až 350 kW. 22:11 se k ní připojuji a v akumulátoru zbývá 17 %. Ve 22:35 vracím konektor do stojanu a pln naděje mířím zpět do vlasti s akumulátorem dobitým do 79 %.

Jak se v Brně nenabíjí

Že jsem překročil státní hranici a jsem v České republice, poznám neomylně. Tlumiče opět začínají pracovat, což je vynuceno stavem infrastruktury. Adaptivní podvozek přepínám do režimu Comfort a vydávám se směrem k moravské metropoli.

Ve 23:36 se ocitám na parkovišti u obchodního centra na ulici Vídeňská. Hledám nabíječku, která tu má být. Má umět nabíjet výkonem až 300 kW a rád bych zde doplnil šťávu, abych zbytek cesty zvládl už na jeden zátah. Se 48 % baterie obkroužím parkoviště několikrát a docházím k závěru, že deklarovaná nabíjecí stanice tu zkrátka není. Když tak o tom přemýšlím, je to vlastně poprvé, kdy mohu svalit vinu na auto, jehož databáze nabíjecích bodů asi předběhla dobu a počítá s nabíječkou, která na místě není. No nic, asi nějaký renonc, najdu holt jinou. Chvíle hledání v navigaci a mířím na ulici Špitálka, kde na mě má čekat stojan poskytující až 160 kW. Pro mě víc než dostatečný výkon, jedu tam!

Nabíječka, která neexistuje

Ve 23:51 kroužím po dalším brněnském parkovišti a nenecházím. Už se chystám pomalu odjet jinam, když tu na mě za mostkem vysvitne u zdi teplárny stojan Hypercharger. Razím tam, připojuji se a když se chystám přiložit kartu a zahájit nabíjení, všímám si zvláštního upozornění, které praví cosi o výkonu dočasně omezeném na 75 kW. Nevadí, holt mrknu ještě na jeden díl seriálu.

Kalkulačka cesty do Chorvatska

Powerpass funguje všude. Skoro

Jedna karta vládne všem, jedna jim všem káže… jenže mně nedošlo, že jsem patrně v Mordoru. Marně tedy Powerpass kartičku tisknu k příslušnému místě na nabíjecím stojanu, nabíjení se odmítá zahájit kvůli jakési mně neznámé chybě. Super, takže chvíli před půlnocí mi hvězdy opět nepřejí a nutí mě hledat jiné místo, kde bych doplnil šťávu, abych se sakra už dostat domů. To nejhorší, co se může na dlouhé cestě stát, jsou problémy, které přijdou kousek před cílovým místem. Člověk se těší domů, ale trable se kupí a přičítají další a další minuty k času dojezdu. Je to neuvěřitelně frustrující.

  Cestovní pojištění do Chorvatska online

Sladký domov

Po krátké rozvaze docházím k řešení vypadnout z tohoto prokletého města a docucnout si něco málo na nabíječce u dálnice D1. Vydávám se tedy směrem Velká Bíteš. Kousek před ní zastavuji u stojanu E.ON v 0:26 a se 30 % energie v baterii. Připojuji se a zjišťuji, že zde je již moc mé kartičky nedotčena a zahajuji nabíjecí proces. Zastavuji ho v 0:54 s baterií nabitou na 58 %. Vydávám se zpět k domovu, kam se dostávám v 2:05. Zapojuji nabíječku do 230V zásuvky a odcházím na lože. Mám za sebou 1085 kilometrů a jedno Brno.

Zhodnocení

V samostatném článku porovnám náklady. Ale mám možnost zhodnotit, jak moc velký je rozdíl mezi cestou se spalovákem a cestou s elektromobilem. Popravdě dost zásadní. Spalovák prostě nastartujete, vyjedete, v půlce cesty si zastavíte na WC a pak dojedete ten zbytek. Utíká to rychle. S elektrickým autem je holt potřeba cestou dobíjet. Fanatičtí elektromobilisté rádi argumentují tím, že „stejně bys zastavil na kafe a záchod“. Sakra jo, klidně jednou, dvakrát. Ne pětkrát!

Nicméně s tím, že to potrvá o hodinu až dvě déle, jsem byl smířen tak nějak dopředu. Předpokládal jsem ale, že vše bude stoprocentní, přijedu k nabíječce, připojím se, dobiju a jedu. Pravda je taková, že nabíjení na veřejných stanicích je dost dobrodružství a člověk nikdy neví, jestli opravdu dobije, nebo bude muset jet jinam. Škoda Enyaq funguje skvěle, zaváhala vlastně jen jednou, když mě v Brně navedla k nabíječce, která tam prostě nebyla. Jinak vždy dělala co měla, odhadovala dojezd perfektně, hbitě přeplánovala trasu, kdykoliv bylo potřeba a na vůz samotný tedy problém házet nebudu. Problém je infrastruktura, ta dělá z fajn výletu zážitek, který si nějaký čas fakt nechci zopakovat.

Jak to vidíte vy? Vydali byste se elektrickým autem do Chorvatska? Dejte nám vědět v komentářích!

  Online kalkulačka havarijního pojištění