Co to je uhlíková neutralita

3. 6. 2022 5 min. čtení Tipy a rady

V médiích i propagačních materiálech nejrůznějších firem se můžeme dočíst o uhlíkové neutralitě. Často ve velmi vzletných větách, heslech, slibech a závazcích. Co to vlastně ta uhlíková neutralita je?

Co je to uhlíková neutralita

Články na téma emisní limity:

  1. Emisní normy pro osobní automobily
  2. Emise automobilů a emisní limity
  3. Kolik vyprodukuje spalovací motor CO2? Málo
  4. Co to je uhlíková neutralita - právě čtete

Pro bližší vysvětlení a pochopení tohoto pojmu musíme začít malinko zeširoka. Existuje totiž množství důkazů o tom, že Země se otepluje. Čím je to způsobeno by mohlo být předmětem diskusí a debat odborníků, nicméně se vědecká obec tak nějak usnesla na tom, že oteplení způsobuje člověk a jeho činnost. Hlavním obviněným je oxid uhličitý, který jakožto skleníkový plyn má na svědomí asi 70 % z onoho oteplování. Zajímavá je zde role vodní páry, která je zdaleka nejrozšířenějším skleníkovým plynem, ale s tou se bojuje popravdě dost špatně. Proto se ekologové zaměřili především na oxid uhličitý.

Vedle tohoto oxidu jsou ale i jiné skleníkové plyny, třeba metan nebo oxid dusný. Každopádně vždy je lepší problém zjednodušit a mít jen jednoho nepřítele. Takže se oxid uhličitý stal hrozbou číslo jedna a hotovo šmytec.

Generuj a likviduj

Uhlíková neutralita (anglicky carbon neutrality) je vlastně o tom, že se ti, kdo se k ní zavazují, snaží emitované emise oxidu uhličitého co nejvíce snížit. To se samozřejmě nikdy nemůže zcela podařit, protože většina lidských činností zatím oxid uhličitý generuje, ačkoliv nepřímo. Ať už je to výroba nebo práce v kanceláři, potřebujeme nějakou energii, teplo, materiály a abychom to zbytečně nerozváděli – oxid uhličitý generuje třeba spalování fosilních paliv, ale i například kompostování. A snahou některých (zejména západních) firem je, aby zároveň z ovzduší oxid uhličitý odstraňovaly. Pokud se jim podaří odstranit stejné množství jako vygenerovaly, dosáhly uhlíkové neutrality, tedy jimi vygenerované množství oxidu uhličitého, je teoreticky nula.

Zatím je jen velmi málo takových firem, které by uhlíkové neutrality dosáhly. Většina se zatím omezila na prohlášení a sliby. Jiné už začaly konat konkrétní kroky. Jak se tedy tedy dosahuje uhlíkové neutrality?

  • Omezení emisí oxidu uhličitého – pro příklad třeba zateplení budovy. Není potom třeba tolik topit, což znamená, že se ho teoreticky vygeneruje méně.
  • Nahrazení – zdroj oxidu uhličitého se nahradí něčím jiným, co ho generuje pokud možno vůbec nebo alespoň méně. Typickým příkladem jsou elektromobily. Pokud se provozují energií z obnovitelných zdrojů nebo jádra, tak jsou teoreticky zátěží jen do té doby, než jsou vyrobeny. Pak dlouho nic a další velká uhlíková zátěž je likvidace.
  • Zdroj energie – namísto uhelné elektrárny se postaví elektrárna, která oxid uhličitý negeneruje. Podle ekologů ideálně větrná nebo solární, podle pragmatiků optimálně jaderná. 
  • Kompenzace – sice vygenerujeme oxid uhličitý tady, ale támhle o kus dál jsme vysázeli les, který ten samý plyn přeměňuje na kyslík.
  • Zachycování – tady jsme ještě v začátcích a budeme si projít hodně slepých uliček, nicméně existují technologie, které umí zachycovat oxid uhličitý ze vzduchu. Následně tento plyn pod tlakem naperou do hlubokého zemního vrtu a ten posléze zašpuntují. Točí se kolem toho docela solidní peníze a nejeden startupový projekt.
  • Přesun problému na někoho jiného – ekospolky to nerady slyší, ale nejčastěji se přistoupí prostě k tomu, že se problém s emisemi oxidu uhličitého přesune jinam. Ideálně tam, kde zatím touto ideologií tak úplně nežijí. Pakliže vám výroba něčeho na území EU generuje příliš mnoho skleníkového plynu, není to dobré pro vaše PR. Založíte firmu v Indii a pod jinou hlavičkou začnete to samé vyrábět tam a dovážet do země, kde se to vyrábělo původně. Teoreticky produkujete méně oxidu uhličitého a vaše výrobky jsou hned o něco zelenější. Ekologové se radují a ukazují prstem výhružně na Indii jako na zemi, která na nějakou neutralitu zvysoka dlabe, zatímco my pokrokoví západní lidé se tu snažíme.

Nejde to hned

Uhlíková neutralita není jako uvařit svíčkovou. Za dopoledne to zkrátka nestihnete, maximálně můžete podepsat memorandum (těch není nikdy dost, protože nikoho k ničemu nezavazují) nebo třeba neutralitu slíbit. Nejčastěji se podniky a státy zavazují, že jí dosáhnout k určitému roku. V Evropě v současné době frčí nejvíc asi rok 2050, nicméně mnoho zemí a firem se snaží být papežštější než papež a své závazky povyšuje s tím, že uhlíkově neutrální budou v roce 2040 a podobně.

Problémy uhlíkové neutrality

Z původně docela bohulibé myšlenky se postupem času stal velmi dobrý byznys (což ale platí pro celou ekologii). Najímají se ekoporadci, kupují se elektromobily a celý obraz země, strany nebo firmy se odvíjí zejména od toho, jak moc se snaží být zelená a neutrální. Tento trend se samozřejmě propsal do politických prohlášení a obecně je politika mnoha stran s uhlíkovou neutralitou pevně svázána.

Problémy uhlíkové neutrality

Jenže celou dobu vlastně tak úplně nevíme, jestli to děláme správně. Menšinový a často velmi opatrně prezentovaný názor je, že oxid uhličitý zase tak zlý není. V minulosti ho na Zemi bylo násobně více, a to zejména v dobách, kdy tu bylo flóry o řády více než dnes. Jenže soukolí už je rozhýbané, peníze jsou investovány a nikomu zainteresovanému se tak úplně nehodí, abychom najednou vše zastavili a začali zkoumat, jestli se nemýlíme. Na diskuse není čas, což odborníci i neziskovky podporují tvrzeními, že už nám opravdu mnoho času nezbývá a pokud nezačneme konat ihned, dny lidstva jsou sečteny.

Zdroj info: Fakta o klimatu, carbon footprint.
Zdroj médií: Depositphotos.

Podobné články