Formule 1 a zatáčky slavné i složité – 1. díl

Eau Rouge a Radilion

Pojem, který stál už několik jezdců život a který je ukázkou nebezpečí, jaké jezdci v monopostech podstupují. Eau Rouge (spodní část) a na ni navazující Radilion (úsek do kopce) hraje všemi kartami proti pilotům. Je třeba hned v nájezdu chytit správný rytmus a držet se v určitém, řekněme koridoru. Jakýkoliv výjezd mimo ideální stopu znamená buď nutnost zpomalit, nebo nehodu. Po klesání, kde monoposty naberou rychlost přes 300 kilometrů za hodinu, musí jezdec využít levý obrubník a v dolíku stočit vůz doprava. Obrubník na pravé straně většinou piloti minou nebo využijí jen jeho okraj, dráha průjezdu je pokud možno co nejvíce přímá.

Radilion je do prudkého kopce, takže fyzika se na moment obrací ve prospěch okřídlovaného vozu, který tak získá něco málo na síle, která ho tlačí k povrchu trati. Úsek se stáčí zpět doleva, opět lze využít levý obrubník, následně trať ústí v rovinku, zároveň se „dokopec“ obrací v placku. Ideální tedy je, na vrcholu kopečka už kola spíše rovnat, protože výhoda vyššího přítlaku zde funguje v neprospěch pilota a odstředivá síla ho tlačí směrem nahoru. Správně prosvištět Eau Rouge a Radilion vyžaduje krom umu i obří porci odvahy, protože se vše odehrává velmi rychle a většinu času na plný plyn.

Také čtěte

4 min. čtení

Největší podvody ve Formuli 1

12. 4. 2024 Radim Krejčík Tipy a rady

130R v Suzuce

Další zatáčka vyžadující opět skutečnou odvahu. Dnes se jezdí obvykle na plný plyn v rychlosti přes 300 km/h, historicky to však bylo jiné a jezdci lehce zpomalovali. Měli k tomu dva důvody – jednak menší generovaný přítlak tehdejšími vozy a pak také nerovnosti v apexu, které uměly formuli rozhodit. Pro správný průjezd je třeba ve správný moment vůz stočit tak, aby se vešel do zatáčky, ale zároveň aby jezdec nemusel sundat nohu z plynu. Při manévru se tvrdší pneumatiky dostávají na hranici přítlaku a je třeba s tím kalkulovat. Mimochodem, víte, proč se této zatáčce říká 130R? Protože poloměr kružnice, kterou opisuje, je 130 metrů.

Nouvelle Chicane v Monaku

Monako je trať, která je asi ze všech nejnáročnější. Minimum únikových zón, skoro žádný prostor k předjíždění a nutnost neustálé koncentrace bez možnosti si na vteřinu vydechnout třeba na delší rovince. Nouvelle Chicane je úsek za tunelem, kde je asi jediné místo k rozumnému předjíždění. Samotný průjezd zatáčkou je však extrémně složitý. Z tunelu jezdci vylétnou ve vysoké rychlosti a jejich oči se musejí vyrovnat s rozdílem mezi přítmím a ostrým slunečním svitem (typické počasí v Monaku). Za těchto podmínek jedou vstříc klesání, kde musejí velmi přesně trefit brzdný bod. Když dupnou na pedál příliš brzy, ztratí tempo, když pozdě, nemají na výběr, musejí zatáčku „říznout“, což znamená většinou penalizaci. V horším případě si pomlátí spodek monopostu o vysoký obrubník.

Po brzdění je taky potřeba se vejít mezi vnitřní část obrubníku a vysoký mantinel, o který se velmi snadno dá urazit kolo. Když se nebezpečí zvládnou vyhnout, nemají ještě vyhráno, protože v relativně malé rychlosti, kdy monopost nemá přítlak, je nutné stočit volant na druhou stranu a z kritického úseku vyjet, opět s hrozbou nárazu do mantinelu. Zcela běžně se tu pohybují kola vozů několik centimetrů od mantinelů, protože Nouvelle Chicane je jednoduše dost těsná. Předjíždět se dá za předpokladu, že pilot najde odvahu jít v klesání na brzdy déle než soupeř. Méně protřelí diváci chtějí v Monaku vidět buď startovní rovinku, nebo nejprudší zatáčku celého seriálu u hotelu. Znalci se budou snažit získat místa s výhledem právě na Nouvelle Chicane.