Test: Škoda Kamiq - povedený nástupce Yetiho?

4. 12. 2019 9 min. čtení Testy

Kamiq má být nástupcem Škody Yeti, která byla takovým prvním malým SUV značky. Částečně má ale nahradit i Fabii, která se pokračovatele nedočká a současná generace je tak poslední. Jednou z posledních horkých novinek na českém automobilovém trhu je Škoda Kamiq. Je to reakce automobilky na poslední trendy v podobě malých SUV nebo chcete-li crossoverů. Čím nás Kamiq překvapil a v čem příliš nevyniká?

Představení, zvenku, interiér

Na test jsme dostali zapůjčeného Kamiqa s motorem 1.0 TSI o výkonu 85 kW. Ten je spřažený se šestistupňovou převodovkou. Stran výbavy měl náš kousek tu prostřední, tedy Style. Navíc byl vybaven Navi Paketem a Paketem Tech.

U každého auta se vždy zaměřím na ten úplně první dojem. Ke Kamiqu jsem přišel a jeho boční silueta mi ze všeho nejvíc připadala neutrální. Je znát že škodovka míří na masy a její auta jsou zkrátka dělaná ve stylu “nikoho neurazit”. To není nutně ke škodě věci, ale s trochou nadsázky by se dalo říct, že když Kamiqa trochu přifouknete, dostanete design Karoqa a když budete foukat ještě chvilku, máte Kodiaqa.

Design je spíše konzervativní až střídmý

Z předního pohledu pak hned člověk zaznamená dvě linky světel. Tu vrchní tvoří blinkry, spodní jsou pak klasické přední lampy. S tímto jsem neměl vyloženě problém, ale na první dobrou mě to příliš neoslovilo. Asi bych si na tento “look” musel chvilku zvykat. No a zezadu vůz zachovává jakousi designovou neutralitu a světly je jasně podobný modelu Scala.

Škoda Kamiq

Nuže, usedám dovnitř a musím uznat, že řidič má rozhodně k dispozici více místa, než se může z venku zdát. S stalo se mi dokonce i něco, co jsem už dlouho nezažil. Ani při svých téměř dvou metrech výšky, jsem si nemusel sedačku posouvat dozadu až nadoraz. Sedí se poměrně pohodlně a ocenil jsem i možnost nastavení bederní opěrky pákou, narozdíl od klasického kolečka. Je to mnohem rychlejší, jednodušší a ihned hmatem nebo opticky poznáte, jak je opěrka nastavená. Jako člověk nadprůměrného vzrůstu bych sice ocenil i možnost prodloužit si podsedák pod stehny, na druhou stranu chápu, že zde nejsme v prémiové třídě, takže to nevnímám jako zásadní negativum. Sedadla tvoří z velké části potah látkou, která má šedo-černou texturu, což interiér příjemně osvěžuje.

Pracoviště řidiče je skvěle ergonomicky řešené

Palubní desku vůz sdílí se Scalou, což není nic proti ničemu. Použité materiály působí hodnotně a oceňuji, že výrobce nenarval všude lesklý plast, který pozbude svoji vizuální hodnotu s prvními doteky lidské ruky. Dekor se zajímavou texturou se nemusí líbit každému, někdo z něj byl unešen, ale dostal i označení “umakart”. Měkčených materiálů je dostatek, ačkoliv netrpím úchylkou na ohmatávání interiéru a jeho hodnocení podle tvrdosti. Daleko víc oceňuji perfektní slícování a odolné, dobře omyvatelné povrchy. Výrobce se naštěstí vyvaroval nadměrného používání lesklých plastů a vizáž vnitřku je tak překvapivě dobře udržitelná. 

Infotainment

Vše je logicky uspořádané, tak jak jsme u koncernu zvyklí a řidič se zorientuje prakticky okamžitě. S čím jsem ale problém trochu měl, byl infotainment. Ten má sice krásně velký displej, ale jeho menu nejsou příliš logicky uspořádaná a nějakou chvíli jsem si na ně musel zvykat. Rozčílit mě pak dokázalo ovládání hlasitosti. Když jsem ji stiskem ovládacího kolečka na chvíli snížil na úplné minimum, nebyl jsem pak po zbytek cesty z Pardubic do Brna schopen toto vrátit zpět. Nefungovalo mi tedy rádio, ani handsfree, což bylo k vzteku, protože v té době mi neustále jak na potvoru někdo volal. Zkoušel jsem i zastavit, zhasnout motor, vozidlo zamknout, ale nepomohlo to. Až druhý den se vše vrátilo do normálu. Tento nešvar přisuzuji nedokonale odladěnému softwaru a zároveň musím i dodat, že se mi to stalo jednou jedinkrát a za týdenní testování vozu přišly dvě aktualizace. Další stížnost míří k možnosti připojit telefon pomocí kabelu. Ta tu sice je, ale bohužel jen přes USB-C. Je super, že automobilka myslí do budoucnosti, ale tohle je realita možná tak roku 2025, dnes jsou tyto konektory stále ještě v menšině. Hned vedle nich je ale pogumovaná plocha, se zarážkami na mobilní telefon. Ten se po umístění do vyhrazeného prostoru začne bezdrátově nabíjet. Nabíječka samotná je pak patrně naschvál umístěna trochu neergonomicky před řadicí pákou, aby řidič neměl příliš nutkání brát za jízdy telefon do ruky. 

Bezdrátová nabíječka na telefon

Příplatkový displej před řidičem, nahrazující klasické budíky, funguje skvěle. K dispozici je několik druhů zobrazení, včetně jakéhosi úsporně minimalistického, které ukazuje jen to nejnutnější (aktuální rychlost a dojezd) a to na čistě černém pozadí, či zobrazení navigačních pokynů přes téměř celou plochu. Líbivé jsou ukazatele teploty chladicí kapaliny a stavu paliva v nádrži. Ty jsou realizovány pomocí bíle svítících proužků po stranách vedle displeje. Je to řešení důvtipné, líbivé a funkční. Ještě drobný detail - nastavení teploty probíhá hezky po staru, otočným ovladačem. Kam bude vzduch proudit už se ale volí na displeji, tedy dotykově, stejně tak jako zapínání a vypínání klimatizace. Nejsem vyloženě odpůrce pokroku, ale tyto základní funkce bych raději měl klasicky “pod tlačítky”, kde jsou přeci jen rychle přístupné. Ofukování předního skla ale své vlastní tlačítko má, takže jsem v dnešní "dotykové době" rád alespoň za to. 

Navigace funguje dobře, plánuje trasy logicky a umí zareagovat na měnící se dopravní situaci na trase. Za celou dobu jsem navíc neměl problém s nalezením místa, do kterého jsem se chtěl vypravit, takže zde pěji jednoznačně chválu. 

Cestující v zadní řadě mají solidní pohodlí díky nadprůměrně dlouhým sedákům a nedostatkem prostoru nad hlavou rovněž netrpí. Tomu ostatně napomáhá i v tomto prostoru o něco zvýšený strop. Test prostoru pro kolena provádím obvykle tak, že si našteluji sedačku vepředu a pak si zkusím sednout za sebe. Nebudu lhát, na delší cestu bych potřeboval toho místa víc, ale vešel jsem se, což jsem opravdu nečekal a nestává se mi to často. 

I cestující ve druhé řadě mají překvapivě dost místa

Praktické používání tak nekalí žádný nešvar, který by nějak zásadně narušoval pohodu na palubě. Tu navíc podpoří solidní reproduktory. Pokud po nich nechcete moc, je zvuk dost vyrovnaný, v poslední zhruba třetině jejich výkonového potenciálu ale začnou výšky trochu zvonit, což není úplně příjemné. 

Jak už je u škodovky zvykem, je celý interiér chytře řešený a plný odkládacích míst. I obligátní velká PET lahev s vodou se vejde do dveří řidiče bez problémů a neměl jsem za celou dobu používání problém s tím, že bych nevěděl, kam si odložit věci, které běžně nosím s sebou.  

Proslulá škrabka ve víčku nádrže je také na svém místě, stejně tak i baterka v kufru nebo deštník ve dveřích řidiče. A jako na výsost praktická je i možnost zamezit pohybu třeba tašky s laptopem po prostoru kufru pomocí “ohrádky”, která se suchým zipem prostě přilepí k podlaze. Řešení naprosto geniální, jednoduché a přitom levné. 

Obligátní škrabka ve víčku nádrže

Když už jsme u toho zavazadlového prostoru, tak ten je sice dostatečně velký i pro rodinné využití vozu, ale na dovolenou k moři už bude potřeba se balit s rozmyslem. 400 litrů je o 70 méně, než u Škody Scala a případní zájemci by měli tento fakt mít na vědomí. 

Jízda, dojmy, praktičnost, závěr 

Svými základními parametry, tedy počtem válců a objemem, může motor působit, jako nedostatečný. Zatím jsem s touto už poměrně profláklou pohonnou jednotkou zkušenosti neměl a tak jsem byl značně skeptický. Očekával jsem, že celý test bude především ve znamení letargického tempa a neustálého uhýbání ke krajnici, aby mě auta za mnou mohla předjet. 

Motor o obsahu jeden litr umí být překvapivě živý

Nemohl jsem se mýlit víc. 85 kW výkonu na běžnou i trochu svižnější jízdu naprosto postačuje. Motoru nechybí nadšení a pokud se řidič nebojí v případě potřeby podřadit, skutečně umí překvapit tím, že z malého objemu doluje solidní zrychlení. Někde se ale objemový limit projevit musel, takže kolem hranice 90 km/h už to začíná být s dynamikou vlažnější. Jízda po dálnici tak vyžaduje trochu předvídání, ale stabilních 160 umí Kamiq držet i do táhlých kopců. 

Se šestistupňovou převodovkou je radost pracovat. Nechybí jí přesnost a postrádá jakýkoliv náznak gumovosti. Jak už jsem naznačoval v předchozím odstavci, pro řidiče je ale nutnost s ní pracovat, pakliže potřebuje jet svižně. Ve spodní části spektra otáček je jinak motor vcelku mrtvý a z padesátky na stovku to při zařazené pětce trvá věčnost. Zde důrazně doporučuji, neřídit se tím, co palubní počítač doporučuje, protože ten by nejraději využíval jen poslední dva převody. Do města pětku, mimo něj šestku, což hraničí s týráním.

Po překvapení z potenciálu pohonné jednotky už jsem měl obavy jenom stran spotřeby. Jelikož jsem se opravdu nebál motor točit a využívat jeho plný potenciál, očekával jsem, že budu někde kolem 8 litrů na sto. Opět chyba. Po okreskách jsem jezdil za 6,2 až 6,4 a to jsem skutečně nebyl brzdou provozu, naopak jsem se nebál předjíždět i poměrně svižně jedoucí auta. V kombinaci s dálniční stotřicítkou jsem se pak pohyboval do šesti a půl. Vyloženě na spotřebu jsem jezdit nezkoušel, přiznávám, ale jistě se najdou tací, kteří srazí apetit vozu i hluboko pod šest litrů. 

Škoda Kamiq

Když už jsem se otřel o tempomat – ten funguje na jedničku. Neplaší se zbytečně, když nemá a rozhodně postrádá tendence brzdit až paranoidně prudce, kdykoliv se začne přibližovat autu před sebou. Naopak, jen pozvolna zpomalí a udržuje si nastavený odstup. Ve spolupráci s citlivým asistentem jízdy v pruzích pak tahle dvojka dělá z Kamiqa poměrně příjemného společníka i na delší štreky po dálnicích. 

Překvapení bylo i slušné hlukové odizolování motoru. Při běžné jízdě jsem ho vnímal pasivně a ve vyšších rychlostech hlučí spíše zrcátka a odvalující se pneumatiky. Do interiéru však neproniká více hluku, než se v této třídě sluší.

Z celkově dobrého dojmu, který Kamiq umí vytvořit, nevybočuje ani podvozek. Jeho naladění tvoří solidní kompromis mezi jízdními vlastnostmi a pohodlím. V zatáčkách se vůz překvapivě málo naklání, zvládá je projíždět opravdu svižně a to i ty, které nemají povrch v nejlepší kondici. Díry a výmoly filtruje s přehledem a na ne zrovna ideálně rovných železničních přejezdech se ani ve vyšších rychlostech neozývají od podvozku žádné rány a pazvuky, ačkoliv je znát, že zavěšení kol pracují na plno. Řízení je sice trochu nekomunikativní, ale krásně přesné. 

Jak je na tom Kamiq s praktičností? 

Každodenní používání vozidla ukázalo, že Kamiq je velice příjemným společníkem. Motor je rozumně spárovaný s převodovkou a navzdory nízkému objemu nebude případný kupující brzdou provozu. Jako celek funguje vůz skvěle a rozumně nastavení asistenti v podobě hlídání jízdy v pruhu a adaptivního tempomatu nemají tendence zbytečně panikařit. Přijatelná míra pohodlí není vykoupena vyloženě měkkým podvozkem. Naopak, s autem se dá jet velice svižně i v zatáčkách. 

Celkově tak nezbývá, než hodnotit Kamiqa kladně. Někomu možná bude vadit trochu konzervativní design a absence pohonu všech kol, ale běžný zákazník, který nepotřebuje převážet v kufru velký náklad a ocení vyšší stavbu, bude s vozem spokojen. Škoda Yeti má tedy více než důstojného nástupce a jestli se vám testovaný vůz líbí, můžete si ho také vyzkoušet v Auto Hybeš.

+

  • Na tak malý objem solidní dynamika
  • Slušný podvozek
  • Spotřeba
  • Praktičnost
  • Prostor pro cestující

  • Horší orientace v menu infotainmentu
  • Pro někoho malý kufr

Podobné články