Test: Opel Zafira-e Life Elegance L2 - elektromobil pro velmi úzkou cílovku

Opel Zafira bývalo kdysi úspěšné MPV. Jenže tahle kategorie aut dávno vzala za své a rozplynula se někam do SUV a malých osobních dodávek, což je i tento případ. A jak si doba žádá, tak je samozřejmě nutné nabídnout zákazníkům, i elektrickou variantu. Ta se ke mně dostala na test. Byl to zajímavý týden, který ve mně zanechal docela dost dojmů. Některé velmi pozitivní, jiné rozporuplné a došlo i na lehké zklamání.

Je to velké, je to dlouhé

Když se podíváme na design těchto „krabic“, tak je třeba si říct na rovinu jednu věc - někdy je lepší nechat věci víceméně tak, jak jsou. Tyhle jezevčíkoidní tvary stejně nejdou nijak účinně rozbít a zamaskovat. Stačí se od auta na pár metrů vzdálit a jakékoliv optické triky s prolisy a hranami přestávají fungovat. Proto oceňuji, že Opel Zafira-e Life si na nic nehraje a při volbě toho správného odstínu laku působí i velké rovné plochy dobře. Kdyby to z mých přiznávám amatérských fotografií nebylo poznat, tak u testovaného auta se přesně tohle povedlo a oranžová Tourmaline skutečně umí upoutat.

Varianta L2 znamená, že vůz má na délku 5,3 metru, což je skutečně dost a za zadní nápravou je ještě docela solidní převis. Pozornější oko zaujme jedna taková malá zvláštnost. Elektrická Zafira má totiž dvě krytky palivové nádrže/nabíječky. Tedy ona ta jedna ani otevřít nejde, a to právě ta na nádrž, která u elektromobilu logicky není. Kýžený konektor ukrývají až dvířka nad levým předním blatníkem. Vypadá to trochu zvláštně, pravda, jde to udělat i lépe, ale to už by znamenalo náklady navíc.

Hodně prostoru, hodně komfortu

Vnější vzhled vozu jsem si dovolil trochu odbýt, ale uvnitř se o to déle zdržím. Předně detail, ale pro mě věc, které jsem si všiml už při prvním nastupování - na A sloupku není madlo, které by usnadnilo nastupování. A ne, není to užitečné jen pro osoby malého vzrůstu, ale i pro nás vyšší. Ono se totiž blbě souká do malého otvoru, když se nemáte o co chytit ve chvíli, kdy se snažíte si přitom neurazit hlavu. Po usednutí do koženého sedadla je ale vše v pořádku. Člověka tak nějak obklopí prostor. Sedadlo je krásně velké, pohodlné a umožňuje sedět jednak v takové té typicky dodávkářské vzpřímené pozici, ale také i hezky dole za volantem, jako v osobáku.

Také čtěte

3 min. čtení

Druhý názor na auto: Toyota Hilux

8. 4. 2024 Jakub Mokříš Testy

Každopádně sezení pro řidiče (a spolujezdce) nemám co vytknout. Budíky jsou klasického typu, mezi nimi displej zobrazující nejdůležitější jízdní údaje. Panel infotainmentu sice není z největších, ale pro běžné používání to stačí. Ovládá se skvěle, navíc jsou po stranách tlačítka, kterými lze skočit vždycky přímo do požadovaného menu a jako bonus je tu klasické „točítko“ na regulaci hlasitosti. Za mě lepší než takové ty obří panely, které sice umí oslnit velejemnou grafikou, ale když chci ztišit rádio, tak musím šmudlat po displeji nebo dokonce po jakési liště připomínající odtokový kanálek.

Hodně místa pro sedm

Neuvedl jsem jeden důležitý detail a to, že testované auto pobralo celkem sedm osob - dvě vepředu, dvě uprostřed a tři vzadu. Druhá řada není na komfortu nijak šizena, naopak! Mají k dispozici hned dva stolečky, jeden, který se vyklopí ze zad předních sedadel a druhý, který ukrývá jakási konzola mezi. Navíc díky systému kolejnic se dá se sedačky posouvat, takže když úplně vzadu nikdo nesedí, tak si mohou ti dva v prostřední řadě nadělit porci prostoru, kterou jim nenabídnou ani luxusní limuzíny.

Úplně vzadu se taky nesedí špatně, ostatně tři plnohodnotná sedadla mají dostatečně dlouhé sedáky, aby se na nich dala absolvovat i delší trasa a když se pasažéři domluví na nějakém prostorovém kompromisu s těmi před nimi, tak budou mít dost místa na nohy všichni. Sympatický je i rozvod vzduchu z klimatizace systémem „letadlo“, což znamená, že každý má u stropu jeden svůj ofuk. Pro ne úplně parné měsíce je tu možnost zašoupnout textilní roletky a pustit do interiéru více světla prosklenými stropními panely. Ani z hlediska řidiče, ani pohledem cestujícího tedy není interiéru moc co vyknout.

Také čtěte

3 min. čtení

Toyota Hilux GR Sport – spotřeba

9. 4. 2024 Radim Krejčík Testy

Se sedadly lze „šaškovat“ různě. Můžete je klidně i úplně vyndat, a máte pak docela solidní stěhovák, který pobere 4,9 kubických metrů nákladu. Ale jak Opel uvádí i na svém webu, auto lze pořídit i v konfiguraci pro šest cestujících a prostřední a zadní řadu lze otočit proti sobě. Mezi ně se dá již zmíněná konzole se stolečkem a máte takovou malou pojízdnou konferenční místnost.

Zmínit musím ještě nákladový prostor, jehož velikost je značně variabilní v závislosti na tom, jak moc místa potřebujete mít před zadní řadou sedadel. Základem je ale 640 litrů poměrné krátkého prostoru. Chce to si trochu s rovnáním zavazadel vyhrát a spíš je štosovat na sebe.

Komfort, jízda

Interiérem s nádechem luxusu to ale nekončí. Ono totiž tohle auto je celkově dost pohodově laděné. Podvozek je krásně plavný a takové ty klasické díry a nerovnosti filtruje velmi obstojně. Jediné, co ho zaskočí, je větší příčná nerovnost, která s cestujícími vzadu hází až moc. Chápu, že to se při celkovým rozměrech auta a velkém zadním převisu řeší fakt hodně blbě. Odstranění tohoto jevu by si vyžádalo celkově dost přitvrdit tlumiče i pružiny, což by se negativně podepsalo na plavnosti přepravy.

Do rychlejší jízdy jsem se s autem moc nepouštěl. Ono to popravdě ani moc nejde. Koncern Stellantis totiž používá jeden a ten samý pohon pro velkou spoustu elektrických aut. 100 kW bych tak označil spíš za dostatečnou porci výkonu, který společně s krouticím momentem 260 Nm má popravdě co dělat, aby vůz rozhýbal. Ono se taky není co divit, protože pohotovostní hmotnost Opelu Zafira-e Life je skoro 2,4 tuny. Podle těchto údajů chybí vozu taková ta pro elektromobily typická mrštnost v městských rychlostech. Reakce na pokyny pravého pedálu je dost vlažná a při plně obsazeném autě už bych se bál, že budu sem tam i za brzdu provozu.

Také čtěte

8 min. čtení

Neandrtálcem v dobrém i zlém: Toyota Hilux GR Sport není sportovec, ale neprůstřelný univerzál

7. 4. 2024 Radim Krejčík Testy

Spotřeba a mystifikace řidiče

Co mě ale na autě zarazilo zdaleka nejvíc, byla spotřeba a všechno kolem ní. Automobilka udává, že teoreticky ujede elektrická Zafira na jedno nabití se 75kWh baterií, přičemž využitelných je 68 kWh. To není úplně špatné, ale při pohledu na celkovou stavbu auta a stáří použité technologie, je jasné, že na dlouhé cestování to fakt nebude. A to ani přesto, že nabíjení je možné výkonem až 100 kW. Při spotřebě 30-35 kWh, což je za teplot kolem 5 stupňů reálná hodnota ve chvíli, kdy se vydáte z města i jen třeba na okresky, slibuje reálně použitelný dojezd někde kolem 200 kilometrů.

S tím, že výrobce (respektive WLTP cyklus) slibuje 330 kilometrů a realita je dost jinde, bych až takový problém neměl, ale co mě vyloženě štvalo, byl ukazatel dojezdu. Ten funguje spíše jako generátor náhodných čísel. Abych uvedl příklad, tak jsem se na to jeden den zaměřil a zaznamenával si běžnou jízdu, při které mi ukazatel toho, jak moc na to šlapu, ani jednou nevycestoval ze segmentu „Eco“. A pro upřesnění - pohyboval jsem se běžnými rychlostmi, to znamená do 100 km/h, měl jsem zapnuté topení a trasa vedla po vedlejších silničkách.

Na začátku jsem viděl na displeji v ukazateli dojezdu optimistickou hodnotu 224 km. Ujel jsem deset kilometrů a dojezd se smrskl na 180 km, tedy o 44 km! Po dalších osmi kilometrech už palubní počítač ukazoval, že dojedu jen 144 km. Urazil jsem tedy 18 kilometrů a z dojezdu se ukouslo 80 kilometrů, což je něco šíleného.

Abych si ověřil, že to není náhoda, změřil jsem si i další výpravu. Nebudu vás zatěžovat nějakými mezisoučty, rovnou to shrnu. 29 kilometrů jízdy mělo za následek snížení ukazatele dojezdu o 118 kilometrů (ze 206 km na 88 km). Tedy nejsem nějaký odpůrce elektromobility, spíš se na ni divám realisticky, ale něco mi říká, že tohle není ta správná cesta, jak veřejnost přesvědčit o jejích výhodách.

Také čtěte

8 min. čtení

Test: Volvo XC60 Black Edition

23. 4. 2024 Radim Krejčík Testy

Najde si zákazníky?

Přes všechny mé výtky jsem nakonec musel uznat, že takhle velké auto na elektřinu přeci jen něco do sebe má. Zároveň jsem se ale musel zamyslet na tím, kdo si ho koupí? Běží na něj dlouhodobá „akce“, kdy ho lze mít za 1,5 milionu, což ponechám bez komentáře, protože sám neumím posoudit, zdali je to výhodná nabídka, nebo ne. Ono to bude totiž značně individuální.

Každopádně rodiny s více dětmi asi budou mířit jinam, protože na scénáře typu „je potřeba jet za babičkou přes půl republiky“ se fakt hodí víc naftová varianta. Na denní rozvoz potomků početné rodiny do škol, školek a kroužků by to nicméně nemuselo být špatné, ale pro tyto účely mi opět vychází mnohem ekonomičtěji spalovák.

Kde by Opel Zafira-e Life mohl excelovat, je trochu specifické nasazení třeba jako hotelového auta na odvoz hostů z a na letiště. Většinu času by vůz trávil připojený na nabíječce a ve městě dojezd naroste na zhruba 250 kilometrů, což je více než dostatečná hodnota. Hosté by navíc viděli, že se neubytovávají jen tak někde, ale v hotelu, kde se smýšlí ekologicky a progresivně. V jakémkoliv jiném scénáři mi skutečně bohužel vychází lépe auta se spalovacím motorem pod kapotou.

Parametry testovaného vozu Opel Zafira-e Life Elegance L2