Jste vlivný japonský podnikatel, máte peníze, máte auta, ale něco vám chybí. Postrádáte adrenalin a jsou divoká osmdesátá léta, co uděláte? Ano! Vydáte se na dálnice v okolí Tokia a začnete závodit. Tak přesně takhle se zrodila myšlenka Mid Night Clubu, tajemné legendy, která benzínovým nadšencům dodnes zvedá chlupy na zádech. Mid Night je taktéž opředen mnoha mýty, které se pokusíme vyvrátit.
Mid Night Club: Legendární klub pouličních závodníků
Články na téma japonský tuning:
- Japonský tuning Bosozoku - co to je a jak vznikl?
- Základy japonského tuningu
- Historie japonského tuningu
- Nejextravagantnější a nejkontroverznější japonský tuning
- Mid Night Club: Legendami opředený klub pouličních závodníků - právě čtete
- 5 japonských automobilů, které rozhodně neznáte
Osmdesátá a devadesátá léta byla doslova zlatou érou japonských pouličních závodníků a drifterů – počet ilegálních klubů by se skoro nedal spočítat. Mid Night Racing Team, nebo také Mid Night, jak zní oba správné názvy, nad nimi ale vyčníval. Byl jiný a po zásluze si vydobyl takřka kultovní status. Ačkoliv některé zdroje uvádí jako rok založení 1987, ve skutečnosti se psal rok 1982, když byl klub oficiálně založen. Mid Night Club měl jedinou modlu a tou byla rychlost. Pokud vaše auto nedokázalo komfortně držet rychlost 250 kilometrů za hodinu a vyšší, nemělo se do klubu ani cenu hlásit.
Také čtěte
Tvrdá pravidla
Ani rychlé auto vám však místo v klubu nezaručovalo, museli jste prokázat i šikovné ruce za volantem a loajalitu k týmu. Následoval učňovský rok, kdy se musel uchazeč o místo v klubu povinně účastnit každého srazu. To vůbec nebylo nic jednoduchého. Členové Mid Night Clubu si zakládali na anonymitě – například si směli říkat jen křestním jménem a řešit soukromá témata bylo zakázané – a legendy, ačkoliv zřejmě vyvrácené, říkají, že každé setkání oznamovali pomocí skrytých reklamních vzkazů v novinách. Jen deset procent uchazečů bylo skutečně přijato do klubu a celkový počet členů jen výjimečně překročil 30.
Klub si chránil i své jméno. Notorický známé jsou nálepky „Mid Night“ na čelním skle nebo zadním nárazníku. Pokud takové nálepky nosilo auto, které nebylo člena klubu, byly polepy nelítostně odstraněny. Prvních pět let měl člen klubu růžové nálepky, až poté dostal ty ve stříbrné barvě. Pravidlo, kterým se však Mid Night lišil od ostatních pouličních gangů, byla ochrana ostatních účastníků provozu. Pravidlem číslo jedna byla bezpečnost ostatních motoristů. Jakmile ji někdo z členů klubu porušil, byl okamžitě vyloučen.
Domácí hřiště
Rychlá jízda a bezpečnost k sobě moc nejde, i proto Mid Night Club závodil především na dálnicích. Jejich hřištěm se postupně stala dálnice spojující Tokio s Yokohamou – mezi místními známá jako Wangan. Už jen toto jméno dokáže v mnohých rozpumpovat adrenalin. Tato 60 kilometrů dlouhá Mekka japonských pouličních závodníků je široká a nabízí kilometry rovných úseků, které dokonale prověří maximální rychlost. A přesně to členové klubu dělali. Při závodech běžně dosahovali rychlostí přes 300 kilometrů za hodinu!
Závodili mezi sebou i s ostatními vyzyvateli – na takové závody se uzavíraly vysoké sázky a v případě prohry musel závodník klub opustit. Závod pak vyhrál ten, kdo projel cílem jako první, nebo dokázal soupeři ujet natolik, že nebyla vidět jeho koncová světla. Tohle skutečně bylo možné pouze v éře největší slávy pouličních závodů. Policie v tu dobu měla rychlost svých aut zákonem omezenou na 180 kilometrů za hodinu a proti závodníkům si ani neškrtla. Podél dálnice navíc neexistovali kamery nebo rychlostní radary. Dnes už na tyto časy můžeme vzpomínat jen se slzou v oku. Ne všichni členové klubu se ale honili za maximální rychlostí. Kometani a jeho bílé Porsche 911 Turbo s přezdívkou „Traction Master“ byli jasným příkladem.
Šílená auta
Na rychlostní závody musela být upravena i auta členů klubu. Nejenomže musela dosahovat šílených rychlostí – uvědomme si, že jsme v osmdesátých a devadesátých letech – ale zároveň musela být abnormálně spolehlivá, aby takovou rychlost udržela několik minut v kuse. Členové Mid Night Clubu, jejichž identity jsou z části dodnes neznámé, byli často podnikatelé, lékaři či úředníci a mohli si dovolit utrácet horentní sumy, aby udělali své stroje rychlejší. V klubu byly úplně běžné upravené Porsche, Nissany GTR nebo Z, Mazdy RX7, Toyoty, Hondy, dokonce i Ferrari. Tím nejznámějším je ale vínově červené Porsche 911 930 Turbo a jeho rival v podobě Datsunu 280ZX.
Tahle „devětsetjedenáctka“ neboli Yoshida Specials 930 Turbo byla doslova nadpozemsky rychlá a s původním Turbem ze sedmdesátých let měla skutečně pramálo společného. Předně byl původní motor převrtán na objem 3,6 litru, úprav se dočkalo chlazení i další součástky motoru. Do vývoje bylo zapojeno i závodní oddělení Porsche, auto bylo několikrát posláno do Německa, a nakonec to vyústilo v dechberoucí celkový výkon až 700 koní! Úprav doznala i aerodynamika a další části karoserie. Odstraněny byly dokonce stěrače čelního okna, aby se snížil odpor vzduchu. Není tedy divu, že majitel dal za úpravy v přepočtu na dnešní hodnotu astronomické dva miliony amerických dolarů.
Hořký konec
Je trochu ironií, že bezpečnost ostatních účastníků provozu, na kterou Mid Night Club tolik dbal, se mu nakonec stala osudným. V roce 1999 si na pouliční závodníky počkal motorkářský gang Bosuzuku, jehož cílem byl přesný opak – svou bezhlavou jízdou chtěli způsobit chaos. To se jim nakonec povedlo a celé to vyústilo v hromadnou nehodu, kde zemřeli dva motorkáři a osm lidí, včetně dvou členů klubu, bylo převezeno do nemocnice. Tato nešťastná událost nakonec vedla k trvalému rozpuštění Mid Night Clubu, společnosti špičkových pouličních závodníku, který dále v dějinách neměl obdoby. A ačkoliv byla tato zpráva o rozpadu klubu vyvrácena a ten se tak vlastně nikdy nerozpadl, opravdový Mid Night byl jen jeden a ten tím tímto incidentem nadobro skončil.
Zdroj info: Atelier Eau Rouge, Reddit, AutoWoks, Option.
Zdroj médií: AutoWoks, Option, Atelier Eau Rouge.
Zdroj médií: AutoWoks, Option, Atelier Eau Rouge.
