PRÁCE 🧰

Tunisko: Automobilové rady přímo ze země velbloudů a Land Cruiserů

1. 1. 2022 7 min. čtení diskuze (0) Reportáže

Nový rok je tu s námi už pár hodin a já si tak zavzpomínám ještě na rok minulý, přesněji jeho poslední týden. Vyrazila jsem totiž na pracovní cestu do Tuniska. Pobyt to byl rozmanitý, ale především zajímavý co se týká automobilového spektra. Co jsem na své cestě zjistila a proč mají Tunisané vždy v autech papírové kapesníčky?

Land Cruiser pro cestu na poušť

Co kraj, to jiný mrav. V Tunisku to platí dvojnásob. Kdo si totiž myslel, že nejhorší řidiči jsou v Praze, možná by se trochu divil. Aby člověk přežil v tuniské "džungli", musí se naučit hned několik fíglů, jinak je potřeba se připravit na různé ťukance a utrhnutá zpětná zrcátka.

Jak správně řídit v Tunisku

Jak jsme se několikrát při průjezdech městy přesvědčili, je nutné být tak trochu agresivnější, jinak vás celá doprava semele. Pokud patříte mezi jedince, kteří každého pustí na přechodu nebo nejste průbojní se zařadit do pruhu na kruhovém objezdu, mohli byste mít za volantem v Tunisku problém. Čekali byste tam totiž celý den, než vás někdo pustí. V menších městech, především na jihu země, jsou řidiči schopni rázem udělat z pruhu pro jedno auto pruh pro tři a nikdo to neřeší.

V obydlených oblastech se rovněž často řídí s levou rukou z okna, čímž si řidiči dávají znamení o tom, kdo má jet a kdo má stát. Zajímavé je, že smrtelných nehod se tu stane minimálně, ale za to s drobnými ťukanci se setkáte každý den. Co se týká povolené rychlosti, tak na to nikdo moc nebere zřetel a obzvlášť v opuštěných částech země si každý řídí, jak uzná za vhodné. Tunisko je také pokrokové, a tak za volantem uvidíte i ženy.

Silniční infrastruktura

Ačkoli se jedná o pouštní zemi, je dopravní infrastruktura velmi dobře rozvinutá. Každoročně zde přibydou desítky kilometrů nových dálnic. A i silnice nižších tříd jsou poměrně kvalitní ve srovnání třeba s Českem. Jsou také dobře značené, což se hodí při přejezdu větších vzdáleností, na kterých třeba několik hodin nepotkáte ani duši. Nejsou tu klasické ukazatele, ale u silnic se nachází mohutné bílé kamenné patníky, které mohou mít i barevnou špičku. Na každém z nich je arabský a francouzský název města a také zbývající počet kilometrů do cíle.

Dálnice vedou i do vnitrozemí. Dávejte si pozor na radary, které nově vybudovali. Dálniční poplatek se platí v mýtných branách. Platí se za každý průjezd, buď hotově nebo přes nabitou kartu. Ceny v přepočtu na naše jsou opravdu lidové. Ačkoli pro Tunisany to tak být nemusí. Trasa Sousse - Hammamet, která měří 100 kilometrů se platí 1600 milimů. Což je v přepočtu asi 12 korun. Levné to tedy je, ale zbytečně to zdržuje. A tak často u mýtných bran můžete narazit na různé prodejce, kteří řidičům za poplatek vnucují chleba (ne ten klasicky náš, ale speciální, který nese jméno "tabouna") nebo kapesníky.

Na některých úsecích můžete, a také často potkáte, vojáky a hlídky policie, kteří vás budou kontrolovat. Jedná se o rutinní postup, a tak se není čeho bát. Většinou budou chtít vidět doklady a budou se ptát na účel a místo cesty. Pokud jim budete připadat podezřelí, prošmejdí vám auto.

Důležité je také zmínit, že čerpací stanice po celé zemi mají jednotné ceny nafty a benzínu. Rovněž na každé z nich, ať už jste ve velkém obydleném městě nebo někde, kde pouštní lišky dávají dobrou noc, je obsluha. Pohonné hmoty si nikdy nenatankujete sami, pokud tedy zrovna nemáte moped. Mimochodem moped nebo motorka jsou nejčastějším dopravním prostředkem chudších obyvatel.

A není ani neobvyklé, aby v menších vsích skladovali benzín v kanystrech přímo na slunci. Ale pozor, tyto pohonné hmoty jsou z černého trhu, tedy pašované z Libye a nelze očekávat bůhví jakou kvalitu. Jejich nákup se tedy důrazně nedoporučuje.

Dopravní značky a pokuty

Jak již bylo řečeno, silnice jsou dobře udržované, avšak dopravní značky působí trochu úsměvně. Například když jsme jeli ze Sahary do Matmaty, potkali jsme na cestě pár značek, které například zakazovaly předjíždět, ale v úseku 40 kilometrů jsme nepotkali jediné auto. Stejně úsměvná byla značka přikazující maximální možnou rychlost, zde jako by ji řidič opět neviděl a jel si podle svého, ostatně proč taky, v podobně dlouhém úseku jsme nepotkali ani živáčka.

Nicméně často, především kolem saharské oblasti, můžete narazit na velké modré značky, které upozorňují na velký výskyt velbloudů. Na to opravdu pozor, protože srazit velblouda, rovná se fatální dopravní nehoda. Zvířata se tak často vyskytují kolem silnic, kde se pasou. V noci to tedy může být problém.

Co se týká pokut, tak nejčastěji sankciovaným přestupkem je telefonování za jízdy. Pokuta je pak zhruba 60 dinárů (456 korun), oproti tomu, když je v jednom autě pro čtyři osoby nasáčkováno 20 lidí, to nikomu nevadí.

Jak je to s půjčováním aut

Jako v každé jiné zemi, si i zde může turista půjčit automobil. Ale pozor, vždy to bude jen osobní vůz. Turistům se off-roady, ani džípy nepůjčují. Z toho plyne, že není možné, aby cizinec vyjel sám na poušť. Je to z bezpečnostních důvodů, protože například běžný evropský občan opravdu nemůže vědět, jak řídit a jak se chovat v pouštní oblasti nebo jak správně sjíždět duny. Na poušti také nefunguje signál, a tak neznalý jedinec není schopný bez pomoci najít tu správnou cestu.

Pokud se chcete do pouště tedy vydat, je nutné si pronajmout přímo řidiče s autem. Jeden takový den stojí 150 dinárů, pokud o poušť nestojíte, ale řidič by se vám přeci jen hodil, pak cena vyjde na 90 až 120 denárů. Finální částka v obou případech a především v autě do pouště se řídí také podle režimu opotřebení.

A taková zajímavost, v 98 % potkáte na cestách staré, ale i nové Land Cruisery. Tato auta byla prostě stvořena do nehostinných podmínek, a ten kdo je u nás provozuje na suchých cestách, vysloveně pohřbívá jejich potenciál.

Městská doprava

Kromě osobní dopravy se lze mezi městy i po jejich částech dopravovat tzv. louage. Ty poznáte snadno, jedná se o jakési bílé mikrobusy, které mají po obvodu barevný pruh.

  • se žlutým pruhem - jede z města do okolních vesnic
  • s červeným pruhem - jede mezi dvěma městy
  • s modrým pruhem - jezdí ve městě (nahrazuje tím MHD)

Všechny dodávky mají na střeše ceduli, na které je napsáno, kam louage jede. Do každé dodávky se vejde sedm osob a dodávka nevyjede, dokud není plná. Takže ráno a ve špičce jich jede hned několik za sebou, ale když je třeba pozdní večer, dlouho se čeká, než se auto naplní. Často se tak stává, že se pasažéři peněžně skládají na prázdná místa, aby mohli vyjet dřív a nemuseli čekat třeba dvě hodiny. Jízdné je přesně dané a platí se za celý úsek. Pro příklad: Sousse - Hammamet (100 km) stojí jízda 6 až 7 denárů. Což je celkem přijatelná cena pro Tunisany, přestože nižší vrsta obyvatel bez vzdělání nevydělává příliš, kolikrát to je totiž 200 až 400 dinárů za měsíc. Vyšší platy mají pak vzdělanější občané. Lékař si například vydělá až 4000 dinárů měsíčně, učitel pak v průměru zhruba 1200 dinárů.

Pokud by někdo chtěl cestovat klasickým autobusem, výrazně si připlatí. Obzvlášť ty meziměstské jsou drahé. Nicméně existuje ještě jedna varianta, jak se dopravovat a tou je vlak. Po celém pobřeží vede totiž trať. Vlaky jezdí v přesně stanoveném jízdním řádu a lze si zakoupit lístek jak do první třídy, tak do té třetí.

Na závěr ještě něco málo k novým autům

To, že bylo Tunisko francouzskou kolonií, ví asi každý. Kromě francouzštiny, kterou tu hovoří téměř každý Tunisan, se tu zachovala tradice francouzských vozů. V ulicích tak nejčastěji narazíte na Renaulty (nejoblíbenějším je Symbol, který se na naší půdě neprodává, ale je velmi podobný Thalii), dále pak tu jezdí spousta Peugeotů a Citroënů. Bohatší si mohou dovolit i Mercedesy a Hyundaie.

Když uvidíte černou SPZ s bílým písmem, vždy se bude jednat o Tunisana, pokud je ale značka bílá s černým písmem, pak jde o Libyjce. Ti si tak obecně myslí, že jsou pány tvorstva, a tak se jim při cestách raději vyhýbejte a zdržte se komentářů na jejich osobu a řidičské schopnosti.

A co se týká nových aut? Protože je země hodně prašná, není neobvyklé, že si Tunisané u nových aut nechávají ještě třeba 2 měsíce po nákupu igelit na sedadlech. Je to z čistě praktického hlediska, prostě si hned nechtějí sedačky zničit. A zde se dostáváme i k onomu rozuzlení tajemství, proč nikdy v žádném autě nechybí papírové kapesníčky. Kdo hádal, že je to kvůli smrkání (které je na veřejnosti pro Tunisany absolutně nepřípustné), tak by hádal špatně. Kapesníčky se používají k otírání prachu z palubní desky. Písek se holt dostane úplně všude!

Zdroj info: Autorský text, zkušenosti autora.
Zdroj médií: Michaela Rubešová.
Michaela Rubešová

Autor článku
Poznávacím znamením Míši je foťák v ruce. Ráda cestuje, ochutnává dobrá jídla a miluje výjimečná auta s duší.