Seat Ibiza – auto, které odmítlo zemřít. Dnes vám povíme, jak jsme z auta za 15 tisíc udělali kapesní raketu, která by zabojovala i o první místo na okruhu v Mostě.
Gumbalkan GrandPrix: Náš šílený víkend s Ibizou, která odmítla zemřít
Články na téma Gumbalkan Grand Prix Most:
- Nevěřili byste, co jsme dokázali s touhle starou Ibizou - právě čtete
- Turbo off, brzdy v háji: Jak jsme přežili závod s naší Ibizou?
Představte si auto, které byste za normálních okolností koupili na běžné popojíždění po městě – Seat Ibiza rok výroby 2002, cenovka 15 000 korun. Teď si představte, že se s tímhle nenápadným vozem (který se řadí mezi Polo nebo Fabii) vtrhnete na závodní okruh v Mostě a málem zajedete nejrychlejší čas dne. Zní to jako sci-fi? Možná, ale my jsme přesně tohle dokázali.
Naše mise? Proměnit obyčejné sériové auto na závodní speciál s minimálním rozpočtem, ale maximální kreativitou. Klíčem k úspěchu bylo, jak jinak, odlehčení a pár „on-budget“ úprav. Začali jsme u podvozku – volba padla na TA Technix, který nás sice nevyšel draho, ale dodal Ibize tolik potřebnou stabilitu. Poté jsme auto doslova vykuchali – pryč šly sedačky, koberce, reproduktory i věci z kufru. Až později nám došlo, že Seat Ibiza z roku 2002 má rozložení váhy více na předek, a tudíž to nebylo úplně ideální rozhodnutí, ale i přes to se to dalo.
Nové díly a chiptuning
Samozřejmě, nezůstalo to jen u odlehčování. Naše Ibiza dostala nové brzdy včetně kotoučů (značky Brembo) i desek (přední Ferodo DS performance – o nich se ještě rozepíšeme v dalším pokračování – a zadní ATE ceramic) a hadic, a když nám turbo při testování vypovědělo službu, nahradili jsme ho hybridním. Převodovku jsme si půjčili z Fabie 1 RS a přidali závodní volant i sedačku. To však nebylo vůbec snadné – snažili jsme se totiž trefit ideální polohu pro vysoké i menší členy týmu tak, aby to všem vyhovovalo. Když byly všechny úpravy hotové, vyrazili jsme na chiptuning, který proměnil naše skromné 1.9 TDI na 200 koní a úctyhodných 430 Nm. S takovou výbavou jsme nemohli zapomenout na styl, a tak jsme na auto přidali ještě pár závodních nálepek, „fejkové“ tažné oko a sen mnoha mladých autíčkářů byl na světě. A pak už nás čekala jen dlouhá cesta do Mostu, plná očekávání a vzrušení.
Cesta z Ostravy do Mostu byla záživnější, než samotný okruh
Jako správní dobrodruzi jsme se s úsměvem na rtech zapřísáhli, že naše auto, tahoun celé mise, zvládne náročnou trasu tam i zpět bez jediné újmy. To by možná neznělo tak hrozivě, kdyby před námi neležela výzva v podobě cesty z Ostravy do Mostu a po závodě pak zpátky – prakticky přes celou republiku. Byla to nejen zkouška naší důvěry v techniku, ale i naší schopnosti zachovat si dobrou náladu tváří v tvář případným komplikacím. V pátek odpoledne jsme tedy s nadšením nastartovali, plní očekávání a zvědaví, jaké příběhy a zážitky nám Gumbalkan GrandPrix přinese. Naše auto, pečlivě připravené a vyzdobené pro tuto výjimečnou událost, bylo nejen dopravním prostředkem, ale i naším věrným parťákem.
Cesta samotná byla zážitkem už od prvních kilometrů. Krajina za okny se postupně měnila z moravských plání do středočeských kopců a naše nadšení neubývalo ani s přibývajícími kilometry. Ať už šlo o zastávky na čerpacích stanicích, kde se náš vůz stal okamžitě středem pozornosti, nebo o neplánovaná zdržení, která nám připomněla, že Gumbalkan není jen o cíli, ale hlavně o cestě. Most nás přivítal nejen svou industriální atmosférou, ale také neopakovatelným duchem akce, která dokáže spojit nadšence ze všech koutů republiky. Byli jsme pyšní, že jsme dorazili po vlastní ose, a už teď víme, že tenhle zážitek nám ještě dlouho zůstane v paměti.
Most nás přivítal chladnou nocí a kouzelnou atmosférou prvního sněhu. Do depa jsme dorazili kolem desáté večer, unavení, ale šťastní. Hned jsme se zapojili do typického závodnického ruchu – pokec s ostatními týmy, sdílení zážitků z cesty a příprava aut na další výzvy. Když jsme přezouvali gumy ze zimních na ostřílené letní Pilot Sport Cup 5, bylo cítit, že Gumbalkan není jen o závodění, ale i o přátelství a sdílené vášni pro auta. Po přezutí jsme zamířili na myčku, abychom auto zbavili prachu a soli, a zatímco kolem padal sníh, užívali jsme si tichou, skoro pohádkovou atmosféru nočního Mostu. Po všech přípravách nás čekal zasloužený odpočinek. Ještě před tím jsme si ale nemohli nechat ujít návštěvu místní restaurace El Toro, kde jsme doplnili energii a naplánovali další kroky.
A co se dělo dál? Jaký byl další den plný adrenalinu a dobrodružství? To už si necháme na pokračování – můžeme vám jen slíbit, že napětí, nečekané zvraty a možná i pár šílených momentů vás neminou!
Zdroj info: Autorský text.
Zdroj médií: Nikola Vrabel.
Zdroj médií: Nikola Vrabel.
