Ve třetím díle našeho putování s elektromobilem Volvo po Skandinávii se zaměříme na dopravu. Jací jsou na severu řidiči, čím jezdí, jaké jsou předpisy a jak je to s nabíjením?
Elektrickým Volvem do Skandinávie a zpět (3. díl) – na severu jezdí pomaleji, ale plynuleji
Články na téma s Volvem C40 do Skandinávie:
- Elektrickým Volvem do Skandinávie a zpět (1. díl)
- Elektrickým Volvem do Skandinávie a zpět (2. díl)
- Elektrickým Volvem do Skandinávie a zpět (3. díl) - právě čtete
- Elektrickým Volvem do Skandinávie a zpět (4. díl)
- Reportáž z Volvo Museum v Göteborgu
- Volvo C40 – reálná spotřeba po ujetí 3 000 kilometrů
- Plánování cesty autem do Skandinávie
- Elektromobilem do Osla a zpět – jak dlouho jsme nabíjeli?
- Co mě naučil roadtrip s elektromobilem?
Pomalejší, ale plynulejší
Začneme asi tím, co by u nás moc nefungovalo. Ve Skandinávii jsou obecně nižší rychlostní limity než u nás a našich evropských sousedů, taky se s nimi výrazně častěji pracuje pomocí dodatečných značek omezujících rychlost. Asi nejbenevolentnější jsou pravidla v Dánsku, kde se projedete i devadesátkou mimo obec, respektive sto třicet na dálnici. Ve Švédsku pak na tachometru uvidíte maximálně sto dvacet (častěji ale spíš sto deset) a v Norsku ani to ne. V obydlených oblastech je pak běžná čtyřicítka a po okreskách se většinou dodržuje sedmdesátka.
Zcela upřímně ale musím říct, že mi to vůbec nevadilo. Z části to možná bylo i tím, že jsme jeli elektromobilem, kterému nižší rychlost na dálnici mimořádně prospívala. S elektrickým Volvem C40 jsme se pravidelně dívali pod hranici 20 kWh/100 kilometrů, což hodnotím velmi kladně. Spotřeba ale nebyla zdaleka jediný důvod. Zejména na švédských dálnicích byl provoz mimořádně plynulý, alespoň když se v našem okolí nepohyboval žádný polský Passat. Naprostá většina řidičů totiž nahodila tempomat – kdo chtěl jet rychleji, dal tam 125 km/h, naopak zbytek se spíše pohyboval pod povoleným limitem. Dálniční provoz tak nebyl narušován jízdou brzda plyn a celá masa vozidel se tak nějak plynule sunula dále.
Také čtěte
Jiná práce s rychlostí
U rychlosti ještě chvíli zůstaneme. Z tuzemska důvěrně známe systém, kdy všude platí maximální možná rychlost a až tam, kde to je z nějaké důvodu nutné, ji omezujeme. Ve Skandinávii to je přesně naopak. Tam je všude nastaven nižší limit a pouze tam, kde to je bezpečné, se maximální povolená rychlost zvyšuje. Opět to hodně prospívá plynulosti a bezpečnosti provozu. Seveřani totiž většinou rychlostní limity dodržují. A když už někdo jede pomaleji v místě s vyšší povolenou rychlostí, je to většinou zároveň i bezpečné místo pro předjíždění.
Osobně mi jízda po severských silnicích imponovala a otevřela mi oči. Zdaleka nejlepší to bylo ve Švédsku, kde naše výprava trávila nejvíce času, a kde se ostatní řidiči chovali skutečně ukázkově. Na dodržování rychlosti tam osobně dohlíží policie. Na dálnici jsme takto potkali černou dodávku, ze které policista s radarem z okna řidiče měřil rychlost. Hned za ní byla připravena trojice motorek pro rychlý zásah. Troufnu si říct, že s tamními řidiči moc práce nemají. Je to sice jen vedlejší efekt, ale i díky propracovanému systému rychlostních omezení jsou severské země rájem pro elektromobily, kterým takové podmínky na silnici maximálně vyhovují.
Čínská elektrická ofenzíva
A když už jsme u těch elektromobilů, na severu jich jezdí opravdu hodně. Je celkem známé, že skandinávské země elektromobilitu celkem horlivě dotovaly, v současnosti už je ale podpora výrazně nižší a stejně se nová elektroauta prodávají stejně, ne-li lépe než spalováky. Možná by si někteří z vás mohli myslet, že je to na silnice samé „elektro“. Ve skutečnosti tomu tak ale opravdu není. Záleží také v jaké části země se nacházíte. Dánsko je ze tří severských zemí asi nejslabší, naopak v okolí norského Osla se to elektroauty jen hemží, a i třeba takové Porsche Taycan je zde celkem běžným vozem. Kolem Švédských měst a na hlavních tazích je podíl elektromobilů opravdu vysoký, na druhou stranu v odlehlejších vesnicích má elektroauto pouze člověk, který pravidelně dojíždí do města do práce, zbytek spoléhá na starší Volva.
Také čtěte
Volvo je mimochodem pro Švédy, ale částečně i pro Nory, něco jako pro nás škodovka – potkáte je všude a potkáte jich hodně. Jestli mě ale ve Skandinávii něco překvapilo, tak to byla ofenzíva čínských automobilek. Na silnici tu běžně potkáte kousky, které se v jiných evropských zemích ani neprodávají a Norsko, potažmo i Švédsko, tak pro Číňany fungují jako vstupní brána na evropský trh. Mezi nejprodávanější čínské výrobce patří i v tuzemsku stále známější MG. Na severských trzích ale nabízí mnohem širší nabídku elektrických modelů a kromě MG 4 zde často potkáte i MG 5 nebo Marvel R. Své showroomy zde ale má i automobilka BYD, XPeng, Nio, luxusní Voyah a další. Zapomenout nesmím ani na dceřinou společnost Volva značku Polestar.
Infrastruktura dobíjecích stanic
Skandinávské země jsou proslulé svou nákloností k elektromobilitě a vzhledem k objemu elektromobilů na jejich silniční síti by se dalo předpokládat, že i jejich dobíjecí infrastruktura bude na vysoké úrovni. Nejvíce jsme nabíjeli ve Švédsku, takže se budu odvolávat především na to. Nemá cenu zastírat, že počet a hustota nabíjecích stanic je na úplně jiné úrovni než u nás. Je tu však jedno velké ale. Člověk by od Švédů čekal, že to budou mít domyšlené – akorát že vůbec! Na severu jsou sice s některými nápady napřed, ale jinak se dopouští stejných přešlapů, jako zbytek Evropy.
Nabíječek kolem dálnic a ve městech je celkem dostatek, na vesnici to je logicky horší. Ocenil bych ale větší počet rychlých nabíječek právě v okolí dálnic. Švédové se totiž chybují stejně, jako třeba u nás ČEZ, a staví u dálničních tahů pomalé 50kW nabíječky. Proč? Chápal bych to u nákupních center, kde se očekává, že tam budete trávit více času, ale u dálnic, kde potřebujete dobít co nejrychleji? Dalším nešvarem je umístění stanic a jejich zanesení do map. Volvo pro navigace ve svých autech používá Google Maps, která asi uznáte, patří k těm nejlepším. Navigace vás však nikdy nedovede až k nabíječce, tu si musíte na parkovišti najít sami.
Problém je, že tam těch nabíječek je většinou vícero a vy napoprvé vždy zákonitě narazíte na tu, na kterou nemáte nabíjecí kartu. Následuje další bloudění, než v tom lepším případě konečně v úplném koutu parkoviště naleznete svoji nabíječku. Z toho kouta je to však zákonitě pořádný kus cesty k občerstvení a jinému zázemí. Chápu, že nabíjecí stojan nepostavíte kdekoliv si zamanete, ale stavět je vždy v těch nejodlehlejších místech je zřejmě celoevropská úchylka. Abych ale jen nehanil, musím Švédy v něčem pochválit. Ve městech nezřídka narazíte na parkoviště s možností AC nabíjení, kam připojíte svůj kabel a auto se vám nabíjí, než si vyřídíte takové ty půldenní pochůzky po městě. Stejné nabíječky jsou i před bytovými domy. Volvo dokonce ve svém domácím Göteborgu testuje bezdrátové nabíjení, kdy by manipulace s kabely odpadla úplně.
Zdroj info: Autorský text.
Zdroj médií: Radim Krejčík.
Zdroj médií: Radim Krejčík.
