Dieselový motor jako evropský sen: doba naftová

Proč Evropa milovala Naftu

Dokument Auto/Oil Programme v roce 1998 velmi idealisticky viděl diesel jako řešení ekologického problému, jehož obrysy se nám pomalu začínaly rýsovat. Současně s tím rostl kolem přelomu tisíciletí i vliv nejrůznějších organizací zabývajících se ochranou klimatu a přírody obecně. 

Osobní auta na naftu se prodávala jako na běžícím pásu, měly z toho prospěch obě strany:

• Automobilky si nastřelily cenu výše, takže měly vyšší marži. Navíc v některých zemích byly diesely částečně osvobozeny od daně, výsledná cena pak byla pro zákazníka nižší.
• Zákazníci měli radost z nižší spotřeby paliva, které bylo rovněž zpravidla levnější než benzín, což přinášelo vlastně dvojí úsporu.

Mohlo by vás zajímat: Dieselový motor jako evropský sen: Jak to všechno začalo

Emisní limity vytvořené pro diesel

A jak byly tehdy nastaveny limity emisí? Obecná hranice byla 140 gramů CO₂ na kilometr, což odpovídalo spotřebě 5,8 litrů benzínu a 5,2 litrů nafty. Dnes je to u benzínu poměrně realistická hodnota, tehdy však nebylo moc motorů, které by se podívaly pod sedm litrů na sto. Diesely však s tímto problém neměly a limit plnily bez problémů. Pozdější utahování emisních norem stále favorizovalo diesely. Stačí se podívat na limity u EURO 3 nebo EURO 4 – u NOx jsou znatelně vyšší než u benzínu.

Naproti tomu šel i testovací cyklus NEDC, který vychází z velmi nerealistického scénáře, který nahrával automobilkám. Všichni to věděli a nikdo nic neřešil, nafta byla v módě a vznikala z dnešního pohledu dost bizarní auta. Například Volkswagen Lubo 3L TDI, který měl spotřebu kolem tří litrů na sto. Rachtalo jak traktor, dělalo to kravál, ale všichni jásali nad tím, že to jezdí skoro zadarmo.

Také čtěte

6 min. čtení

Emise CO2 a pokuty, které mohly automobilky položit

2. 9. 2026 J. Mokříš Tipy a rady

Lidé naftu chtěli

Spokojení byli i zákazníci, protože tehdejší naftové motory měly zátah. Turbo dělalo své a třeba porovnání dvou stejně objemných motorů Škody Fabia první generace ukázalo benzínovou čtrnáctistovku jako neskutečného lenocha. 1.4 TDI sice měla tragickou kulturu chodu, ale byla svižná a jezdila za málo.

Přelom tisíciletí byl dobou, kdy zásadně rostla dynamika aut. Kopanec, který tehdejší velmi hrubě regulovaná turba uměla, byl jednoduše opojný. A byl rozdíl, jestli jste do Bibione dorazili dýchavičnou felicií, která jezdila po dálnici za osm, nebo oktávkou, která to zvládla za pět a většinu času se udržela v levém pruhu.

Tehdejší jednoduché nafťáky neměly až takový problém s krátkými trasami, takže čmoudily před školami i u obchodů, zkrátka Evropa byla dieselová. Snem tehdejšího taťky byla oktávka v kombíku, kůži, metalíze a hlavně s naftovým motorem! Některým tato představa ideálního auta vydržela až do dnešních dní, nic proti tomu.

Začíná se smrákat

Jenže normy se dále zpřísňovaly a ekologie se začala velmi úzce propojovat s politikou. Namísto lobbistů z automobilek a ropných koncernů začali v Bruselu leštit kliky aktivisté z opačné strany barikády. Jak se později ukázalo, ne všechny příjmy těchto organizací byly křišťálově čisté, spíš naopak. Buďme však fér – ty zmíněné ropné koncerny s financemi problém nemají, ale neštítí se někdy velmi štědře financovat například režimy, které vedou války a podobně.

Dokončení celého příběhu se budeme věnovat v posledním, třetím dílu.