Dieselový motor jako evropský sen: Jak to všechno začalo

Jomkipurská válka ovlivnila Evropu

Začátek současného směřování k elektrickým autům za každou cenu hledejme v roce 1973. Evropa a Amerika byly závislé na dovozu ropy ze zemí OPEC (Organization of the Petroleum Exporting Countries). OPEC má sice sídlo ve Vídni, ale tvoří ho země vyvážející ropu, konkrétně: Írán, Irák, Kuvajt, Saúdská Arábie, Venezuela, Katar, Indonésie, Libye, Spojené arabské emiráty, Alžírsko, Nigérie, Ekvádor a Gabon.

Také čtěte

10 min. čtení

Životnost autobaterie: Co ji zkracuje a jak o baterii správně pečovat?

10. 9. 2026 J. Mokříš Tipy a rady

Izrael v roce 1967 zvítězil v šestidenním konfliktu nad Egyptem, Sýrií a Jordánskem, spojeno to bylo samozřejmě s územními zisky, které Arabové nesli velmi nelibě. O šest let později, tedy v roce 1973, Egypt a Sýrie společně zaútočili na Izrael, a to za podpory trochu bizarního seznamu zemí obsahujícího krom jiných i Severní Koreu. Tomuto střetu se říká Jomkipurská válka. Izrael tehdy útok nečekal (z toho se, jak ukázaly události relativně nedávné, nepoučil) a vypadalo to s ním zle.

Do dění se však vložily Spojené státy americké, pro které Izrael za studené války představoval významného a vlastně jediného spojence v regionu. Začala tedy masivní podpora v podobě dodávek zbraní, munice a všeho potřebného pro válečné úsilí.

Arabská koalice tehdy protestovala nejprve diplomatickou cestou a když to nepomohlo, bylo svoláno mimořádné zasedání OPEC. Země této organizace (v podstatě kartelu) zásobovaly ropou téměř celý svět, respektive produkovaly dvě třetiny ropy. To jen abychom si stanovili nějaké měřítko jejich vlivu. Prakticky ze dne na den se zvedla cena této tekutiny na pět dolarů za barel z tehdejších dolarů tří a vývoz byl snížen o 5 %. Ropa se stala rukojmím a OPEC sdělil světu, že pokud západ nepřestane podporovat Izrael, bude se tlak zvyšovat.

• Mohlo by vás zajímat: Diesel auta – má ještě smysl je kupovat?

Cena ropy vyletěla nahoru

Problém byl na světě, cena ropy vystřelila nahoru. V USA s tím měli skutečně obrovské trable, ale těžké to měla i Evropa. Ropné produkty, respektive elektrárny je spalující, totiž tvořily významnou část tehdejšího energetického mixu. Tehdy starý kontinent poprvé pocítil, jaké to je, být závislý na nestabilních nedemokratických režimech vedených mnohdy labilními diktátory.

Víceméně jsme se s tím nakonec vypořádali, ale ukázalo se, že je potřeba určitých změn. Zlomové to bylo například pro Francii, která začala opravdu ve velkém budovat jaderné elektrárny. Podobné transformace probíhaly po celé Evropě, my jsme tehdy měli většinu energie z uhlí, ale spousta zemí vsadila mimo jiné i na plyn (což lze zpětně vnímat jenom jako změnu závislosti z jedné nedemokratické země na závislost na nedemokratické zemi jiné).

Vykulené oči měly také evropské rafinerie. Těm začalo postupně přebývat těžších složek vznikajících při úpravě ropy a její transformaci na jiné produkty. Výsledkem bylo, že v Evropě byl přebytek nafty, když to hodně zjednodušíme.

• Přečtěte si také: Chcete výkonné auto, ale potřebujete rodinný vůz? Vyzkoušejte tyto výkonné diesely!

Přebytek nafty a nižší spotřeba

Současně s tím byl v důsledku ropné krize celosvětový tlak na automobilky, aby snižovaly spotřebu paliva svých aut. Motoristé byli vyškoleni vyššími cenami a najednou už nebylo úplně v pohodě, když americký osmiválec spaloval 25 litrů benzínu. Nafta tehdy poháněla prakticky výhradně nákladní auta, vlaky a zkrátka těžkou techniku. Osobáky jezdily na benzín. Jenže přebytek nafty v Evropě přinutil velké ropné společnosti ve spojení s automobilkami ke změnám, které přišly.

Současně s tím se začalo řešit i něco jako emise. Už tehdy se začaly projevovat negativní důsledky bezuzdného vypouštění CO2 do atmosféry. Vznikla obrovská lobby, která tlačila na vlády evropských zemí, sponzorována byla již zmíněným spojenectvím ropných koncernů a automobilek. Ty sice začaly vyvíjet dieselové motory pro osobní auta, ale ukázalo se, že bude potřeba do této technologie investovat, a to docela značné sumy. Automobilky tak potřebovaly mít nějaké záruky, že vlivem geopolitických událostí o vložené peníze zase nějak nepřijdou.

Vlády jim vyšly vstříc a dnes už se můžeme asi jenom dohadovat, kolik to tenkrát stálo na úplatcích a kolik tehdejších politických elit se takto zajistilo na generace dopředu. Nicméně čas běžel a Evropa se začala hladově koukat po osobních vozech na naftu. Bylo třeba to nějak před veřejností ospravedlnit, takže  v roce 1998 vznikl dokument Auto/Oil Programme, který měl prodeje ještě více postrčit. V tomto dokumentu byla narýsována budoucnost automobilové Evropy, a to velmi, velmi optimisticky. Zjednodušeně – nafta měla pomoci s redukcí emisí CO2.

Jak a jaké to mělo důsledky, bude předmětem pokračování tohoto článku.