Test: Škoda Octavia Combi SportLine 2.0 TDI 110 kW DSG

Když shrnu krátce specifikaci auta, které se nám do redakce dostalo, tak se jednalo o Škodu Octavii s paketem SportLine, která měla pod kapotou dvoulitrový diesel s výkonem 110 kW, spárovaný s automatickou převodovkou DSG. Když se takové auto dostane do rukou pečlivému majiteli, který nepřistoupí na prodloužené intervaly výměny oleje a bude se o vůz starat, bude to jednou ceněná ojetina.

Bez šedi a nudy

Jak takové auto vypadá, si dnes umí vybavit zpaměti i průměrný žák druhé třídy, takže nebudu čtenáře zdržovat popisem a zaměřím se jen na odlišnosti, které přináší výbava SportLine. U té se často setkávám s názorem, že jde o zbytečnost, což si popravdě nemyslím. Vůz totiž přestane zapadat do té šedi, kterou počty oktávek ve firemních flotilách vytvářejí, naopak z řady tak trochu vystoupí, což obecně cením, když se to dělá vkusně. Lesklý přední spoiler, doplňky ve stejné barvě v kombinaci s krásně zvolenou červenou zajistí přesně ono drobné vyčnívání z řady a decentní nevšednost.

Velmi podobně to funguje i uvnitř, kde si člověk už při nastupování všimne ne zcela standardních sedadel. Výbava SportLine totiž přináší lepší boční vedení, ale zároveň ubírá možnost nastavení hlavové opěrky. Měl jsem zpočátku obavy, jestli se má nekonfekční postava potká s měřítky designérů, ale nakonec jsem si rozhodně nezoufal. A oceňuji, že Škoda nenaskakuje na trend dělat sedáky příliš úzké, takže průměrné pozadí je utiskováno přizvednutými bočnicemi. Ničeho takového se při návrhu SportLine sedadel automobilka nedopustila.

Také čtěte

7 min. čtení

Test: Peugeotu 2008 se v tuzemsku daří, život s ním však není pro každého

27. 4. 2024 Radim Krejčík Testy

Zvládnutý interiér

Uvnitř jinak vládnou staré pořádky, ergonomie je zvládnutá skvěle. Volant se zploštělou spodní částí mi vůbec nevadí, ale obešel bych se bez lesklých plastů na něm a chromové linky, která má někdy tendence odrážet světlo řidiči do očí. Ovládání virtuálního kokpitu pomocí dvou válečků je fajn, ale chybělo mi mé dříve oblíbené zobrazení dvou budíků a mapy v prostoru mezi nimi. Škoda ho patrně z možností vyškrtla, důvod však nevím.

Centrální displej má uspokojující rozlišení a postupem času se povedlo napravit i nešvar v podobě nemožnosti cokoli dotykem ovládat zhruba tak prvních 30-40 sekund po startu systému. Menu však stále postrádají jednoduchou logiku a na první dobrou člověk neví, kde co je a musí trochu hledat. To je ale jen drobná výtka, protože kdybych měl auto v garáži měsíc, tak si na položky, které chci měnit, zvyknu a ten zbytek nastavím jednou a na furt.

Středovému tunelu nevévodí tradiční řadicí páka automatu, ale jen decentní volič, který si netroufá moc nikam vyčuhovat. Proti tomu až tolik nemám, ostatně dnes je taková liberální doba, kdy je možné kdeco a někteří výrobci řeší řazení i pomocí třeba otočného kolečka. Co si ale škodovka odpustit mohla, je ten laciný vzhled pochromovaného plastu, který dojem trochu sráží. Obecně tyhle zrcadlově lesklé plochy v autech moc nemusím, protože to je akorát ku zlosti – odráží to světlo a hned se upatlá.

Také čtěte

3 min. čtení

Toyota Hilux GR Sport – spotřeba

9. 4. 2024 Radim Krejčík Testy

Jinak uvnitř není moc co popisovat. Zadní lavice poskytuje prostoru dostatek pro nohy i nad hlavou a líbí se mi roletky v oknech – děti to při cestování ocení. Z příplatkové výbavy ještě stojí za zmínku můj oblíbený zpříjemňovač dlouhých cest v podobě výkopného „držáku hlavy“ (viz. fotka). Kdo si rád v autě zdřímne, nebude se hroutit směrem ke středu, nebo naopak k okénku, což je i dost nebezpečné v případě nehody.

Kufr jako obvykle obří

A pak tu samozřejmě máme místo, kterým se pochlubí každý majitel takového auta, a to kufr. Objem 650 litrů je obří a při sklopení zadní lavice se v oktávce jistojistě vyspí při zachování elementární úrovně komfortu dva dospělí lidé. Jak je u škodovky zvykem, upgradovala zavazadlový prostor pomocí nejrůznějších háčků, sítěk a dalších elementů umožňujících bezpečné uložení drobného i objemnějšího nákladu. Ano, sice se tam pak 98 % času vozí jen vzduch, sem tam dokonce i taška s laptopem, ale středoevropané holt milují mít tu možnost kdykoliv vyrazit do hobbymarketu a koupit jen tak dva balíky izolační vaty.

Jízda, motor, podvozek

Po startu motor nezapře, že se jedná o dieselový čtyřválec, nicméně po zahřátí je jeho projev o poznání tišší. Na odhlučnění auta se dost zapracovalo, nicméně pořád k řidiči dolehne zpod přední kapoty více hluku, než bych si představoval.

Také čtěte

8 min. čtení

Test: Volvo XC60 Black Edition

23. 4. 2024 Radim Krejčík Testy

Než se však dostanu k tomu, jak auto vlastně jezdí, musím zmínit ještě jeden podstatný detail. Velmi nerad se dopouštím vytáčení studeného spalováku a je jedno, jestli na benzín nebo na naftu. Zkrátka rád dopřeji oleji dostatek času na zahřátí a až potom si troufám po něm chtít jeho plný potenciál. Oktávka nejen že ukazuje teplotu chladicí kapaliny (i od toho se pomalu ustupuje), ale umožní řidiči zobrazit si i teplotu oleje! Takže jsem vždy dobře věděl, jak moc je motor studený a s ohledem na to jsem se k němu choval.

Výkon 110 kW je z mého pohledu naprosto dostačující pro běžný provoz. Umožňuje velmi klidnou, ale naopak i docela dynamickou jízdu bez toho, aby měl člověk pocit, že dělá něco, na co není motor stavěný. Nástup výkonu je krásně vyhlazený a lineární, nicméně ne vždy jsem si rozuměl s DSG převodovkou. Ta někdy měla tendence podřadit si až moc agresivně, takže jsem třeba na dálnici předjížděl ve vyšším tempu, než jsem původně plánoval. Daleko lepších výsledků jsem dosáhl přepnutím do režimu Sport, kdy se skříň chovala přesně tak, jak bych si představoval. Na pokyny pravého pedálu reagovala ne zběsile a neuroticky, ale řekněme adekvátně a daleko předvídatelněji.

Spotřeba excelentní

Samozřejmě v našich končinách je nejdůležitějším parametrem spotřeba, a to nejlépe při cestě do Chrovatska. Tam a zpět jsem dojel s apetitem motoru na 5,5 litrech na sto. Ano, ne vždy jsem to mastil stošedesátkou, spíše jsem se snažil nedostat pokutu, takže většinu času jsem na dálnici trávil v rychlostech kolem 130 km/h.

Také čtěte

6 min. čtení

Test: Volvo XC40 B3 – úsporně, chytře, prakticky

3. 5. 2024 Jakub Mokříš Testy

Ve městě samozřejmě motor není úplně doma a projeví se to i na vyšší spotřebě, která vyrostla k 6,5 litrům. Naopak klidná nedělní jízda po okresce se propíše do ekonomiky jízdy hodnotou začínající klidně čtyřkou. Optikou těch, kteří nedají dopustit na svoji oblíbenou „jedničkovou ofci“, tedy i toto o poznání dokonalejší a modernější auto naftu skoro vyrábí.

Spokojen jsem byl i s nastavením podvozku, který je velmi neutrální, až skoro nudný. Zadek nemá tendence odkskakovat na hrbolech v zatáčkách a předek nemlátí do podběhů jak zběsilý. Na limity samozřejmě narazí na ostrých nerovnostech přejížděných ve velkých rychlostech, kdy zkrátka osmnáctipalcová kola na pneumatikách s malou výškou nepomohou tlumiči dostatečně. Vynikající komfort však auto poskytne na dálnici, kde díky vyšší rychlosti pracuje zavěšení prakticky neustále a jakékoliv nedokonalosti povrchu se projeví jen lehkým zhoupnutím, zejména při nějaké zátěži v kufru.

Bude nám chybět?

Závěr mého testu možná bude poněkud smutný, protože dobře tuším, že s námi třída naftových kombíků pomalu loučí. Přijde ještě sice čtvrtá generace Škody Superb, kde nafta bude hrát svoji roli, ale klasické dostupné vozy, stavěné na to, aby polykaly tisíce kilometrů bez nároku na větší přísun paliva, jsou do pár let pryč.

Možná proto nebudu dostatečně objektivní, ale i s výhradami, které k autu mám, se mi Škoda Octavia Combi s motorem 2.0 TDI o výkonu 110 kW opravdu líbí. Hlavním zákazníkem budou obvykle fleet manažeři, kteří opotřebená auta za rok, dva vrhnou zpět na trh, kde se o ně poperou běžní spotřebitelé. Ti je budou opatrovat jako oko v hlavě, protože to se zkrátka s vymírajícími druhy dělá. Možná mezi těmi, co si po skončení výroby modelu otevřou inzerci a do vyhledávacího políčka zadají „octavia combi 2.0 tdi“, budu také.