Malé, ale hbité autíčko, které má styl. Tak by se jednou větou dala velice zjednodušeně charakterizovat Toyota Aygo v parádní oranžovo-černé, kterou jsme měli zapůjčenou na test.
Test: Toyota AYGO Selection x-cite - mrštná stylovka (nejen) do města
Představení, zvenku, interiér
Přiznám se, že pro oranžovou barvu, mám trochu slabost a Toyotě se podařilo trefit odstín tak perfektní, že jsem při přebírání auta skoro oněměl úžasem. "Výborně, takže první dojem je na jedničku, co tam máte dál?" Řekl jsem si v duchu, když jsem zůstal s klíčky v ruce stát před Aygem.
Autíčko jsem obešel a musel jsem uznat, že je skutečně malé a jeho velikost je tak pro ježdění po městě slušným příslibem. Navíc kola snad už ani nešla umístit více do rohů karoserie, takže jsem si dělal naděje i na nějakou tu zábavu v mezích slušnosti a tolerance státních orgánů. Obavu jsem měl z jediné věci - jak se dovnitř vejdu se svými 197 centimetry a 103 kilogramy? Vždyť tahle auta jsou (a teď mě neumlaťte za stereotypy) doménou spíše něžnějšího pohlaví, které obvykle disponuje o poznání drobnější postavou. Inu, dokud to nevyzkouším, tak to nezjistím, že?
Otevřu dveře, soukám se za volant a ono to jde poměrně dobře.. Nejen to, dokonce mám pocit, jak kdybych seděl v o třídu větším autě. Chvíli hledám vhodnou pozici za volantem a zjišťuji, že ani při mé výšce se nemusím nijak omezovat. Rozhlédnutí v interiéru pak ukáže, že na Aygu se místy šetřilo, aby se cena mohla stlačit co nejníže. Uvnitř tak najdete jen tvrdé plasty, což ale není na škodu věci - jsou odolnější a dobře se čistí. Oranžová barva pronikla i dovnitř díky tomu, že dveře zevnitř se výrobce neobtěžoval zakrytovat celé. A stejně zbarvené je i okolí výdechů klimatizace, jejichž regulace je mimochodem velice jednoduše a vtipně zpracována. Povrchy interiéru bohužel tvoří z velké části i lesklé černé plasty. To vypadá sice poměrně stylově, na druhou stranu tento druh materiálu svoji estetickou hodnotu pozbude poměrně brzy, přesněji v okamžiku prvních doteků, případně kontaktu s prachem či pylem zvenčí. Interiér však kromě tohoto neduhu skýtá i velké množství praktických odkládacích prostor. Telefon, klíče, peněženka nebo lahev s pitím se tak nebudou potulovat všude možně po autě.
Také čtěte
Aygo nesnaží na první pohled ohromit řidiče gigantickými displeji, obrazovka infotainmentu je spíše z těch menších, ale umí vše důležité, včetně v Česku zatím ojedinělé funkce Android Auto. Skromný je i displej před řidičem, který je společně s tachometrem a otáčkoměrem umístěný uvnitř poněkud netradičně tvarované kapličky, která se ne každému nutně musí líbit. Zde bych měl i pár drobných výtek. Předně ovládání palubního počítače je řešené dost "oldschoolově", pomocí kolíčků. Když chcete přepínat jednotlivé funkce, musíte zkrátka prostrčit ruku volantem. Druhý drobný nedostatek představuje ukazatel paliva v nádrži, který tvoří šest segmentů, takže řidičova představa o tom, kolik toho v nádrži zbývá, je jen velice hrubá. A poslední kritika této části vozu se týká teploty motoru, kterou se nikde nedozvíte. Středová konzole pak hostí ovládání klimatizace, nad níž je už zmíněný dotykový displej infotainmentu. Ten má sice trošku jednodušší grafiku, ale jeho menu je intuitivně uspořádané a prosté zbytečností.
Jak už jsem naznačil o dva odstavce výše, tak řidič se spolujezdcem mají v autě místa nad očekávání dost. Druhá řada sedadel je spíše pro jedince menšího vzrůstu a na ne nijak dlouhé trasy. S tím se ovšem u vozů, jako je Aygo, tak nějak počítá a asi se nenajde nikdo, kdo by očekával opak. Podobně je na tom i kufr, kde je 168 litrů místa. Na nákup to postačí, ale stejně se vzadu většinou budou vozit maximálně laptop, kabelka či třeba kufřík. Do úložného prostoru se nepřistupuje pátými dveřmi, ale spíše jejich sklem. Po stlačení čudlíku sklo odskočí a je třeba ho ručně vyklopit nahoru. Zavření se pak většinou neobejde bez ušpiněných prstů. Madlo z vnitřní strany se v rámci úspor nekoná.
Také čtěte
To, že se muselo šetřit, je zkrátka vidět poměrně hodně, na druhou stranu je to vždy na místech, kde to lze přejít a pochopit. Zvuk, který vydají při zavření zadní dveře je velmi "plechový", okénka pro cestující vzadu se nestahují, ale lze je pouze vyklopit podobně, jako tomu bylo ve starých Škodovkách. Proti viditelně úsporným opatřením pak stojí praktický fakt, že zadní skla jsou zatmavená, takže kojenec v autosedačce má i za ostrého letního slunce relativní pohodu (vyzkoušeno).
Jízda, dojmy, závěr
Tříválcový motor o objemu necelého jednoho litru není příslibem zrovna dravé jízdy. Alespoň takový byl můj předpoklad. V praxi se opravdu žádná divočina nekoná, ale přesto dokáže Aygo jezdit i vcelku svižně a přesto úsporně. Jen je potřeba si vštípit nutnost pohonnou jednotku trochu vytáčet, protože závratného tahu se ve spodní třetině otáčkového spektra nedočkáte. 53 kW ale na 890 kilogramů těžké auto stačí a nejpomalejší rozhodně nebudete. Zvláštní mi ze začátku připadala převodovka, která má opravdu dlouhé první dva stupně. Na dvojku se dá s přehledem jezdit městskou 50, trojka to vytáhne klidně na 100, čtyřka je taková udržovací na okreskovou 90 a pětka vyloženě dálniční.
Podvozek je totiž dle mého názoru nejsilnější stránkou nejmenší Toyoty. Nevím, jak toho japonští inženýři dosáhli, ale jízdní komfort je stejně skvělý, jako jízdní vlastnosti auta. V zatáčkách se sice trochu naklání, ale drží a nenechá se rozhodit ani menšími nerovnostmi, které filtruje velice slušně. Prudké změny směru nedostanou auto do úzkých zejména díky malým, prakticky nulovým převisům. Celkově si myslím, že by Aygo sneslo i o něco silnější motor a podvozek by stále zvládal dělat svoji práci na jedničku. I tak je ale jízda zábavná a zejména utaženější zatáčky se dají projíždět velice svižně.
Také čtěte
Dlouho jsem přemýšlel, co napsat o brzdách. Nakonec jsem usoudil, že vzhledem k jejich jakési nenápadnosti a samozřejmosti, k nim nemohu mít výhrady. Nejsou nijak jedovaté, ani tupé, jejich účinek i dávkování plně odpovídá zaměření vozu. Pro řidiče, kteří rádi brzdí motorem mám nepříliš potěšující zprávu. Testovaný vůz při sundání nohy z plynu příliš nezpomaluje. Z části díky malému objemu motoru a také díky již zmíněným dlouhým převodům. Kdo chce šetřit kotouče a destičky, bude zkrátka muset podřazovat.
Díky absenci turba se Aygo vyhnulo neduhu typickému pro dnešní maloobjemové, přeplňované jednotky. Spotřeba zde neosciluje mezi "téměř papírovou hodnotou" při klidné jízdě a "papírovou hodnotou +10", když se spěchá. Mimo město se mi podařilo stlačit konzumaci tříhrnku pod kapotou i pod pět litrů, běžným tempem jsem jel za pět a půl. Na dálnici se spotřeba pohybovala ještě o tři desetinky výše a to jsem se nijak nekrotil a ručička tachometru se občas dostala i na stopadesátku. Při vyloženě závodním tempu si pak vůz řekne o hodnotu lehce nad šesti litry. Městský provoz, což má být doména tohoto vozu, ukáže hodnotu mezi pěti a pěti a půl litry na sto kilometrů. Nádrž o objemu 35 litrů tak vystačí na nějakých 600 - 700 kilometrů.
Musím se na chvíli zastavit ještě u klimatizace. Tento komfortní prvek sice funguje bezchybně, ale má obrovský vliv na jízdní výkony. Zmáčknutím tlačítka "AC" jakoby někdo motor přidusil. Ze svižné jízdy se jako mávnutím proutku stane jízda o dost pomalejší a utrápenější. Zejména v kopcích je pak poznat, že motor nemá takový přebytek síly, jak se může někdy zdát. Abych mohl v kopci předjíždět pomalé kamiony, naučil jsem se nakonec v okamžiku potřeby plného výkonového potenciálu pohonné jednotky klimu jednoduše na chvíli vypnout.
Také čtěte
Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, Aygo zvládá s přehledem i delší cesty mimo město nebo dokonce po dálnici. Díky prostornému interiéru a pohodlným sedadlům tak nejsou ani delší výlety problém. Co by ale zasloužilo vylepšit, jsou světlomety. Jejich schopnost osvítit silnici není vyloženě špatná, ale světlo je jakési neostré a příliš rozptýlené. Noční jízdu jsem absolvoval s testovaným vozem jednu a popravdě jsem musel jet pomaleji, než mi bylo milé, protože jsem neviděl na vozovku před sebou zrovna ideálně.
Závěr
Ačkoliv obvykle nešetřím kritikou, musím uznat, že tohle auto se Toyotě povedlo. Když pominu subjektivní estetickou stránku, tak co za své peníze kupující dostane, je solidně zpracovaný vůz, který se překvapivě hodí nejen do města. Rozhodně bych se tak Ayga nebál a pokud bych s ním jezdil skutečně jen ve městě, možná bych volil místo manuálu automat. Jde vidět, že výrobce tlačil náklady dolů, co to šlo. Ale to je v rámci kategorie jakýsi standard, se kterým se v Toyotě poprali tak dobře, jak to jen šlo.
Auto nesežere svého majitele ani na nákladech na servis a spotřebu. Ayga jsou prověřené držáky jak motorově, tak mechanicky. Pokud budoucí majitel přejde pár drobnějších nedostatků, není důvod se koupě obávat. Pokud vás malá Toyota zaujala, začíná na ceně 230 900 korun.
Zdroj médií: Redakce.
+
- Design
- Spotřeba
- Podvozek
- Vnitřní prostor
−
- Světla
- Chybí teploměr chladící kapaliny
Fotogalerie (27 fotek)
