Vozovky se v zimě samozřejmě nejen prohrnují, ale i sypou. Co vše k tomu silničáři používají? A jaké mají jednotlivé druhy posypů výhody a nevýhody?
Posypové materiály - čím vším silničáři bojují se sněhem a náledím
Články na téma silničáři v zimě:
- Proč silničáři letos opět nezaspali?
- VIDEO: Práce řidiče sypače vyžaduje kumšt
- Jak se silničáři připravují na zimu
- Posypové materiály - čím vším silničáři bojují se sněhem a náledím - právě čtete
- Jak dokáže jeden kamion zablokovat dopravu
Posyp solí
Může se to zdát docela jednoduché - prostě se na silnici nasype sůl a tím to končí. Jenže takhle to úplně nefunguje. Předně mají cestáři nějakou normu, kterou nesmějí překročit. Konkrétně se jedná o 60 gramů soli na metr čtvereční vozovky na den. Důvodem tohoto limitu je ochrana půdy proti přesolení. Sype se drcenou solí, která se skrápí solankou, což je solný roztok o koncentraci 19-21 %. Sůl se tím navlhčí a daleko lépe se pak udrží na vozovce. Kropení solankou probíhá prakticky těsně před tím, než sůl opustí sypač. Solanka i posypová sůl jsou na autě samozřejmě odděleny.
Cestáři obvykle kupují posypovou sůl sypanou a jemnější sůl na solankový roztok v pytlích. Letos ale přišly problémy s dodávkami - důl nestíhá uspokojovat poptávku, protože krom cestářů zásobuje i třeba výrobce fyziologických roztoků pro nemocnice. Ačkoliv je soli v podzemním dole dostatek na více jak 100 let dopředu, patrně vlivem pandemie a opatření proti ní, je problém s uspokojením všech poptávek, takže výrazně zdražila. Z důvodu delší doby skladování se do soli přidávají různé příměsi, aby netvrdla a nehrudkovatěla, když přijímá vlhkost ze vzduchu.
Posyp pískem
Jsou místa, a není jich málo, kde nelze použít k posypu sůl. To se týká především chráněných krajinných oblastí a silnic v blízkosti zdrojů pitné vody. Tam, kde se pískem sype, se ale nepoužívá písek samotný, ale smíchaný s drtí, aby vytvářel větší tření mezi pneumatikami a povrchem vozovky, který může být třeba namrzlý, ba dokonce i zcela pokrytý ledem.
Písek má ale celou řadu nevýhod. Předně sám o sobě vlastně jen vytváří jakousi třecí vrstvu, o kterou se mohou kola opřít. Ale aktivně led nebo sníh nerozpouští, takže stačí třeba půlhodina silného sněžení a jeho efekt pomine.
A překvapivě je s pískem i docela dost práce. Posypáním silnice to totiž nekončí, protože na jaře se musí zase nějakým způsobem uklidit. To dělají zametače, ale představuje to další náklady navíc. Jenže tenhle nametený písek už není tak čistý, ale je plný všeho možného a jeho forma už rozhodně není sypká, ale je spíš taková zvláštní „kejda“. Ve finále končí na skládce. Logicky tak vchází z pomyslného souboje sůl vs. písek lépe právě první jmenovaný posypový materiál a trendem je solit všude tam, kde to je možné.
Dálniční specialita - chlorid vápenatý
Tohle se týká spíše kritických komunikací, jako jsou dálnice a některé silnice prvních tříd. Chlorid vápenatý je sice asi pětkrát dražší, než klasická posypová sůl, ale je účinný i v teplotách pod -30 stupňů. Je to látka více hygroskopická než klasická sůl, což má na následek rychlejší rozmrazování ledu na povrchu vozovky. Obvykle se ale nepoužívá samotný, většinou se mísí s posypovou solí a používá se i jako solankový roztok s koncentrací kolem 25 %. Další výhodou chloridu vápenatého je, že při reakci s vlhkostí je exotermický - teplo vyrábí. Klasická sůl je naopak endotermická.
Zdroj médií: Depositphotos.