Cesta do Itálie před sezónou – 2. díl

Přes Rakousko jsme se nakonec skrze zpomalení nějak prokodrcali a následovala krátká „německá vložka“, a to hned za Salzburgem. Je to poměrně známá zkratka a není moc důvod ji nevyužít.

Cesta přes Rakousko do Itálie a zpět

Po intermezzu následovalo opět Rakousko a směr Innsbruck, poté dál na jih směrem k cíli cesty. Do Itálie se vždy těším, provoz zde odsýpá a co si budeme povídat, v Itálii nejsou pravidla ani policie tak striktní. Především tu nejsou stupidní rychlostní omezení na dálnicích a řidičům se tam přeci jen malinko „lépe dýchá“. Nefunguje tu systém dálničních známek, ale mýto, což může leckoho překvapit. 

• Přečtěte si také: Silniční provoz v Itálii: Pohodáři za volantem nemají slitování

Nájezd na dálnici je v pohodě, stačí si vzít kartičku. Sjezd je zákeřnější, protože existuje hned několik druhů platebních automatů, což leckoho zaskočí a rychle se zorientovat, když za vámi stojí dlouhá fronta aut, není snadné. Jediné, co mi vadí, je „italská“ ušmudlanost automatů, které jsou skutečně nechutné a také jsou jedním z důvodů, proč si v autě vždy vezu dezinfekční ubrousky na ruce.

Do cíle jsme nakonec po 770 kilometrech dorazili ne, jak se někdy říká, odpočatí, ale zdaleka ne tak rozlámaní, jak jsme očekávali. Shodli jsme se na tom, že jediným nedostatkem, který u Škody Superb vnímáme, je horší odhlučnění podběhů. Na delší cestě je hukot od zadních kol lehce otravný. Pozitivní však byla spotřeba patnáctistovky, která si na dálnici řekla o 5,7 litrů na sto kilometrů. Nejel jsem s pedálem na podlaze, na druhou stranu jsem se nezdráhal jet občas trochu nad dálničními limity.

Také čtěte

4 min. čtení

Proč auto reziví zevnitř: Nejrizikovější jsou prahy, dveře a dutiny

27. 9. 2026 J. Mokříš Tipy a rady

Zavřená mýtná brána

Abych to neprodlužoval, tak cesta zpět proběhla vlastně v tom samém, akorát opačně, logicky. Zvláštní zážitek jsem si odnesl akorát z italské mýtné brány, u které byla fronta aut, zkrátka před každým průjezdem jich stálo zhruba osm až deset. My jsme se také poslušně zařadili do jedné z těchto front a postupně jsme popojížděli k bráně.

Problém nastal, když se zrovna ta naše brána trvale uzavřela, patrně na obědovou přestávku. Nerad bych jim křivdil, ale na poruchu to úplně nevypadalo. Prostě projelo auto, rozsvítila se červená, borec s taškou v ruce někam odběhl a bylo to. Musel jsme tak potupně do vedlejších front, samozřejmě k obrovskému nadšení těch, co už v nich stáli.