Renaulty si v poslední dekádě trochu napravily pověst. Auta, která dřív platila za riziková, jsou dnes srovnatelná s konkurencí. Rodinné kombíky jsou kategorie, kterou u nás nelze vyhrát, pokud neděláte auta s okřídleným šípem na přídi. Testovaný Megane Grandtour ale může být zajímavou alternativou, která umí v mnoha směrech nabídnout víc muziky.
Test: Renault Megane Grandtour 1.5 Blue dCi- rodinný pohodář
Ono se tomu srovnání s koncernovou produkcí těžko brání, když má před sebou člověk rodinný kombík. U nás tolik populární transportéry vzduchu, kde je, nevím proč, etalonem obligátní oktávka. Megane jí přichází v rámci tohoto testu konkurovat s naftovou motorizací 1.5 dCi. Navíc vyzbrojen podle mého názoru hodně povedeným a výrazným designem. Mimochodem, všimli jste si, že zrovna ta “výraznost” poslední léta autům docela chybí? A právě v tomhle umí Renault na první dobrou člověka oslovit.
Za mě je Megane hodně zajímavý zejména vpředu. Světlomety mají sice komplikovaný tvar (vypadají trochu jako takové to plastové otvírátko na dopisy), ale ten krásně koresponduje s tím, co vypadá jako žebra - tři žebra pro prostup vzduchu. Tedy, abych byl přesný, on tam jeden malý otvor skutečně je, ale pochybuji, že to má nějaký zásadní přínos vzhledem k jeho velikosti a faktu, že míří na pneumatiku. Důležitější bude asi skutečnost, že v tom horním “mezižebří” je trochu nenápadně skrytá mlhovka. Buď jak buď, celé to vizuálně funguje a vypadá to fakt skvěle!
Zadek je o něco umírněnější, ale designéři skoro propojili světla, mezi kterými nechali jen mezeru na renaultí kosočtverec (diamant). Skvostný vzhled podtrhuje ještě velmi líbivá barva “Měděná Solar” a pěkná 17” kola. Po dlouhé době mi před domem opět parkovalo auto, na které jsem se občas musel z okna prostě jen tak podívat, protože mě opravdu oslovilo.
Online inzerce vozidel Renault
Interiér bez lesku, svižný trhanec
Uvnitř je Megane o poznání usedlejší a je to tak dobře. Parádu má auto dělat vnějším vzhledem, ale jak do něj sednu, obklopím se raději praktičností než podbízivým designem. Hned po prvním nastoupení jsem si začal dělat pomyslné čárky, kdykoliv se mé prsty setkaly s nějakou lesklou plochou. Ani jednou přátelé! Je to k neuvěření, ale tohle bylo snad první auto, které skutečně neobsahuje ani jeden snadno upatlatelný kus plastu nebo skla! Pokud tedy nepočítám dva tenounké proužky “piano black” na řadicí páce a vnitřky koleček ovládání klimatizace (na které stejně ruka nesahá). Jinak je vše krásně matné. Velmi to cením zejména u displeje infotainmentu, jehož neustálá upatlanost je obvyklá bolest dnešních aut.
Když už jsem u toho systému, tak si musím lehce rýpnout do animací, které jsou opravdu trhané. Prostředí je ale jinak dost svižné a netrpí na žádné záseky. Působí to dojmem, že slabina bude v čipu, který řeší vykreslování grafiky, protože jinak cokoliv provedu, děje se hned. A mimochodem navigace je sama o sobě jedna z těch skutečně povedených a opravdu použitelných. To se bohužel nedá tak úplně říct o reproduktorech, jejichž projev je při vyšší hlasitosti doslova bídný. Ve spodní třetině spektra je zvuk zastřený, pak je to chvíli o něco lepší, ale když přidáte volume až moc, začnou nepříjemně rezonovat.
Dlouho jsem přemýšlel, co tak asi řeknu k sezení a ergonomii. Nenapadá mě vlastně skoro vůbec nic, což je neklamné znamení, že je vše tak, jak má být. Sedadla poskytují dostatečné boční vedení, volant se drží dobře, nastavení všeho proběhlo jednoduše na první dobrou. Zde tedy prostor pro kritiku nebude. I vzadu se sedí skvěle, prostoru pro kolena je dost, ačkoliv ze srovnání s na začátku zmíněnou Octavií by Megane vyšel poražen.
Také čtěte
Kufr dostatečný, provedení excelentní
U kombíku je ale samozřejmě nejdůležitější kufr. Jeho prostornost je reprezentována číslem 449, což je objem v litrech. Má super tvar i pro převážení rozměrnějšího nákladu, ačkoliv háčky na zavěšení tašek jsou z těch méně praktických. Líbí se mi ale dvojitá podlaha, umožňující uložení třeba laptopu, případně drobnějších položek z pátečního nákupu.
A ještě si neodpustím zhodnocení slícování a zpracování. To mám ve zvyku prověřovat velmi důkladně a sem tam se mi povede nachytat i prémiového výrobce na švestkách. Neřeším tolik, jestli je palubní deska z měkčeného plastu, jako někteří novináři, kteří hýkají nadšením pokaždé, když se jejich prst něčeho takového dotkne. Obvykle ale stačí sáhnout do nějakého místa, které je běžně očím skryto (třeba spodní strana středu volantu). Ano, vím, že to není tak úplně fér, když člověk vyloženě hledá nedostatky, ale nevěřili byste, kolikrát má jinak dokonale zpracované auto třeba špatně slícované plasty kufru nebo v přihrádce u spolujezdce. Přiznám se, že v tomto případě jsem nenašel nic. Všechno hezky sedí, nikde nic co by naznačovalo odfláknutou výrobu, zkrátka perfektní!
Cukavé rozjezdy, výkonu akorát
Pod přední kapotou testovaného vozu byl motor s oficiálním názvem Blue dCi 115 EDC. Spaluje naftu a jeho zdvihový objem je 1 461 kubických centimetrů. Je vybaven vstřikováním močoviny (AdBlue). Řazení sedmi převodových stupňů obstarává dvouspojkový automat. Tolik k technikáliím, ačkoliv podstatnější je, jak to celé dohromady funguje.
Ne tak úplně bez výhrad, řekl bych. První opatrný rozjezd prozradí, že transmisní soustava nepracuje tak úplně plynule. Pokus o lehounké cuknutí autem dopředu nebo dozadu vypadá tak, že chvíli nic, nic a pak se vůz vydá požadovaným směrem s vervou daleko větší, než odpovídá potřebě řidiče. S tím je dobré počítat zejména ve stísněných podmínkách parkovišť u obchodních domů a podobně. Dá se na to zvyknout, ale konkurence už je v tomhle zkrátka o něco dál. Po rozjezdu už je všechno v pořádku, převodovka řadí krásně plynule a logicky.
Také čtěte
Motor přesně odpovídá tomu, co jsem od něj čekal. Síly má dostatek, megan s ním nemá problém držet dálniční stotřicítku, eventuálně stošedesátku kopec nekopec. Chybí mu ale taková ta výbušnost, kterou disponují objemnější nafťáky. Nástup výkonu je plynulejší a nemá tak výraznou špičku. Pro drtivou většinu běžných řidičů bude 115 koní a 260 Nm krouticího momentu dostačujících.
Tichý společník s měkčím naladěním
Jízda jako taková je nadmíru příjemná díky dvěma faktorům. Tím prvním je až nečekané ticho. Interiér je dobře odhlučněný, na palubě panuje krásný klid a ve spojení s dobře navrženou ergonomií je cestování opravdu nenáročné. Druhým významným prvkem je naladění odpružení. Pocit z jízdy je někdy skoro až trochu houpavý. Ano, sice poznáte, že pod koly se cosi děje, ale v dosti cenzurované podobě. Což je mi sympatičtější než kombíky s daleko tužším podvozkem, který sice poskytuje víc jistoty v zatáčkách, ale jízda taky daleko dřív unaví. Megane se s ohledem na tuto měkčí charakteristiku projevuje v rychle projížděných zatáčkách trochu nervóznější zádí, ale žádné drama to není. Jen prostě na sérii rychle po sobě následujících nerovností jemně naznačí, že by bylo lepší zpomalit. U rodinného kombíku nehledám emoce, nehledám tam jízdní zážitky. Hledám tam přesně tohle - schopnost nevzbudit dítě v autosedačce a zachovat obsah kávy v kelímku i za jízdy po rozbité vozovce.
Spotřeba naftové jednapětky
A kolik si za svoji práci pohonná jednotka řekne? Vůz jsem odevzdával zpět a na palubním počítači byla hodnota 6,0. Pravda, nejezdil jsem celou dobu zrovna úsporně a sem tam jsem dost spěchal. Když jsem se loudal v rámci okresu, tak jsem apetit motoru stlačil na 5,3 litrů na sto. Což mi nepřipadá jako nějaká závratná hodnota. Jistě, jsou i spořivější konkurenti, ale takovéhle hodnoty nejsou něčím, co by udělalo díru do rodinného rozpočtu nebo významně zvedlo měsíční náklady na provoz firemní flotily.
Také čtěte
Výbava vskutku lidová
Ještě než si troufnu vynést ortel nad kombíkovým meganem, musím zmínit výbavu, se kterou jsem měl tu čest. Vozy půjčované novinářům jsou totiž často “v topu” nebo zkrátka v jedné z těch vyšších výbavových verzí. A jako jo, je to fajn, když to má úplně všechno, co to mít může, ale vždycky přemýšlím taky nad tím, kolik toho nepotřebuji. K čemu mi je prosklená střecha, když je nad ní půl roku hnusně a po zbytek času akorát ohřívá interiér? Na co černá stropnice? Abych si v autě připadal jak v kobce? A k čemu mi vlastně jsou velká kola? Nepotřebuju, aby mi soused záviděl.
Renault Megane Grandtour měl přesně to, co bych si asi já osobně v konfigurátoru naklikal. Kola mi stačí 17”, ale s klidem bych bral i menší. Asistent rozjezdu do kopce je fajn, zatmavená zadní okna ocení asi každý rodič, 7” infotainment mi stačí (hlavní je, že to má Apple CarPlay). Dvouzónová klimoška budiž, sedačky v elektrice nutně nepotřebuju, nejsem lempl, abych nedovedl vzít za páku. Vyhřívaný volant a sedačky bych si asi nechal líbit, stejně jako parkovací senzory. Konec, hotovo, šmitec! Nalijme si čistého vína - potřebuje někdo víc? Já teda rozhodně ne, ale vše je samozřejmě na preferencích jednotlivce. Já mám radost, že i v tomto směru se mi vůz trefil do noty.
Nebojte se ho aneb závěrečný verdikt testu
Nakonec byl týden s meganem velmi, velmi příjemný. Je to pohodář, nemá velké nároky a pokud se snaží něčím zalíbit, tak zevnějškem, který je za mě opravdu povedený. Jinak je všechno tak, jak bych si to u kombíku představoval. Takže pokud nechcete z jakéhokoliv důvodu koncernové auto a nevoní vám ani jeho jihokorejští konkurenti, s klidem sáhněte po Renaultu. Nebudete litovat.
Parametry vozu Renault Megane Grandtour 1.5 dCi
| Pohon | naftový čtyřválec s objemem 1,46 litru |
|---|---|
| Poháněná náprava | přední |
| Objem kufru | 449 litrů |
| Naměřená spotřeba | 6 litrů na sto |
| Výkon | 115 koní |
| Krouticí moment | 260 Nm |
| Převodovka | automatická dvouspojková, 7 stupňů |
| Cena testovaného auta, včetně výbavy | 692 000 Kč |
Zdroj médií: Redakce.
+
- Design
- Praktický interiér
- Pohodlný podvozek
−
- Převodovka má tendence cukat při rozjezdech
Fotogalerie (27 fotek)
Diskuze (0)
Podobné články
