Sportovněji střižený Tuscon vypadá od pohledu sebevědomě, ačkoliv je otázka spojení slov “sportovní” a “SUV” dost sporná. Minimálně vzhledem se ale Korejcům podařilo vůz lehce přiostřit a dodat mu trochu dynamiky. Stojí tedy Hyundai Tucson N Line za zvážení?
Test: Hyundai Tucson N Line - co víc chtít?
Články na téma Hyundai Tucson:
- Test: Hyundai Tucson N Line - co víc chtít? - právě čtete
- Automobilka Hyundai ukázala nového Tucsona. Je to úplně jiné auto
- Nový Tucson se ukázal v plné kráse. Konkurenci může solidně zatopit
- Hyundai začal vyrábět Tucson. V Česku bude začínat na ceně 530 tisíc
- Automobilka Hyundai odhalila podobu Tucsonu N Line
Tenhle fenomén sportovních SUV jde hodně proti samotné myšlence SUV jako vozů, které měly mít terénní schopnosti při zachování rozumných jízdních vlastností na běžných silnicích. A tím, že se SUV o něco “zesportovní” by se z něj měl vlastně stát spíše zase sedan, protože základem sportovních vozů je co nejnižší těžiště. Už proto jsem byl opravdu zvědavý, jak se s tímhle designéři a konstruktéři z Hyundai poprali.
K testu jsem přebral auto v červené barvě a v jediné dostupné výbavě (v době psaní testu). O pohon všech čtyř kol se staral dvoulitrový dieselový motor o výkonu 136 kW, spárovaný s osmistupňovým automatem. Navíc byl akorát Paket Premium, který obsahuje prémiový audiosystém, elektricky ovládané páté dveře, elektricky nastavitelná přední sedadla a 360° kamerový systém. Akční cena vozu komplet se vyšplhala na 867 890 korun. Dost už faktů, jdeme na dojmy!
Design, uvnitř, prostornost
Tucson N Line má jinou přední masku, nutno říct, že působí dynamičtěji a méně “páprdovsky” než u klasické verze. Slušivé jsou i “hokejky” denního svícení, vedle kterých jsou nasávací otvory a celé to prostě působí o trochu dravěji. Velmi sexy je kombinace červená-černá a jsem opravdu rád, že se to celé povedlo nedoplácat nějakými chromovanými lištami kolem oken či něčím podobným. A fazónu designéři drželi i kol, která jsou rovněž v černé, stejně jako prahy a plastové lemy blatníků a dveří. Super detailem je pak i černá (jak jinak) ploutvička antény a spoiler. Takže ano, designově je vůz povedený, není to žádné veledílo, ale zaujme a neurazí.
Také čtěte
Uvnitř je to o něco decentnější, ale stále v podobném duchu. Tmavý interiér je protkaný červenou nití a na první pohled upoutá řadička automatu, která je takovou malou dominantou v jinak už trochu okoukaném vnitřku, který je jinak prost nějaké vyšší estetiky. Polstrovaná palubovka je sice fajn a fancy, ale byl bych raději, kdyby byl měkčený plast, se kterým přichází do kontaktu koleno řidičovo. Což je zároveň asi i jediný ergonomický prohřešek, který jsem za celou dobu testu zaregistroval.
Detail proti odřeninám
Infotainment je starý známý, který dle mého skromného názoru optimálně kombinuje ovládání tlačítky a doteky prstů. Matná obrazovka zaručuje dobrou čitelnost a hodně jsem si liboval v možnosti zobrazit si levou nebo pravou stranu vozu, konkrétně pohled na shora na přední i zadní kolo. Tahle maličkost pomůže ochránit drahé disky od odření při parkování u obrubníku a je to jeden z těch malých detailů, který překvapí a následně potěší. Jestli si někdo i s touto vychytávkou odře kola, tak je fakt nekňuba.
Také čtěte
Kompas tady, kompas támhle
Co jsem ale nechápal, a to není negativum, je lehká obsese kompasy. Že je tento prastarý způsob navigace součástí infotainmentu, to bych ještě chápal, ale že se světové strany ukazují v i podobě písmen v rohu vnitřního zpětného zrcátka, to už mi připadalo jako docela úlet. Vím, že v USA si na toto automobilky potrpí, ale v Evropě si na světové strany moc nehrajeme a vyloženě mimo civilizaci se lze dostat možná někde v severských zemích. Ve střední Evropě bychom se bez kompasů v klidu obešli.
Audiosystém Krell není špatný, hraje solidně a podání hudby není znatelně zkreslené ani při vyšších hlasitostech. Na druhou stranu (a jsem si vědom toho, že je to trochu nefér pohled) nesahá těm opravdu kvalitním ani po kolena. Hyundai ale vsadilo na tu správnou kartu, nikdo si v této kategorii nebude chtít připlácet statisíce za Bang & Olufsen a podobné značky, které opravdu umí vtáhnout a prokreslit hudbu i do detailů. Proto chápu, že to chtělo nějaký lepší standard a Krell v tomto posloužil na jedničku.
Hodně jsem si liboval v jízdní pozici. Kombinace pohodlných sedadel se solidním bočním vedením, vysoká pozice a nečekaně velký rozsah nastavení volantu mi umožnil si hned na první dobrou najít ten nejoptimálnější posaz, který jsem pak už nemusel měnit. Při necelých dvou metrech výšky jsem navíc ocenil i dlouhý sedák a vysoký strop. Cením i hodnotný materiál sedadel, kombinující tmavou látku podobnou alcantaře, s červeným prošíváním. Sám za sebe jsem také neměl problém si sednout, takže ačkoliv se to kvůli černé stropnici nezdá, je interiér parádně prostorný. V zadní řadě se poměrně pohodlně usadí i trojice pasažérů.
Také čtěte
No a nakonec tu máme kufr, který pod svojí podlahou ukrývá dojezdovou rezervu, hever a vše potřebné pro výměnu kola někde u kraje cesty. Je fajn, že když tyto vymoženosti vyndáte z vozu, můžete dno o malý kousek snížit, ale raději bych viděl v podlaze nějakou přihrádku přístupnou shora. Vešla by se tam, kdyby se tolik neplýtvalo místem pod podlážkou. Ta je mimochodem pěkně bytelná, není to jen takový ten obyč papundekl, který se dává do aut o kategorii levnějších. 484 litrů prostoru pak sice stačí snad každému běžnému řidiči i s rodinou.
Motor, jízda, podvozek
Vůz, který jsme měli na test, poháněl dvoulitrový vznětový motor spojený s osmistupňovým automatem. Výkon 136 kW je víceméně dostatečný, na cestování i s naloženým autem to stačí, ale nečekejte žádnou oslnivou dynamiku. Ostatně, údaj o akceleraci z nuly na sto hovoří sám za sebe. Devět a půl sekundy bych charakterizoval jako “not great, not terrible”. Je ale dobře odhlučněný a dává o sobě vědět až v okamžiku kdy jde přes tři a půl tisíce otáček, což je v praxi málokdy.
Povedená je ovšem převodovka. Osm stupňů znamená, že pro každou situaci se tam najde ten správný. Nejvíc jsem to pocítil při dálniční stošedesátce, při které se otáčky pohybovaly někde kolem dvou a půl tisíc. Řazení probíhalo logicky, rychle, plynule a za celou dobu jsem s ním neměl problém. Měřítko kvality mám v tomto směru nastaveno jasně - když převodovku nevnímám a její funkci v podstatě ani neregistruji, je vše v pořádku. A přesně tak tomu bylo v tomto případě. Ani test, malého, citlivého cuknutí autem při podélném parkování v kopci neukázal, že by automat nějak váhal nebo snad měl tendence chovat se nevypočitatelně. Ne nadarmo slýchám často hlasy, že korejská DCTčka jsou lepší než ta koncernová.
Za odpovídající bych označil spotřebu. S tou jsem se dostal i lehce pod osm litrů, nicméně po většinu testu se motala někde kolem hodnoty 8,4 litrů na sto. Ve městě to lezlo i k desítce, je poznat, že se jedná o těžké SUV, které k rozpohybování potřebuje odpovídající množství energie. Na dálnici pak auto umí jezdit do deseti litrů, na čemž má hlavní podíl již zmíněná převodovka.
Hodně zajímavý je podvozek. Ten je oproti standardnímu Tucsonu o malinko přitvrzen, což je ale ve výsledku docela znát, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Napřed ta špatná zpráva. S devatenáctipalcovými koly nemá auto takovou tu plavnou lehkost při přejezdu nerovností a posádka se zejména o těch ostřejších bezpečně dozví. Jak akusticky, tak přenosem do karoserie. Zde je na vině těžší motor, holt dvoulitrový diesel něco váží a tužší tlumiče mají víc práce. Světlejší stránkou věci je fakt, že oproti ostatním vozům ze stejné kategorie se Tucson N Line méně naklání, pocitově je o něco agilnější a nechá si víc líbit. Zejména v táhlejších rychlých zatáčkách je vůz celkově jistější a nevyvolává v řidiči pocit, že už je auto s trakcí na hraně, ačkoliv se pod koly ještě zdaleka takové drama neodehrává.
Verdikt
Celkově se s Tucsonem N Line cestuje skutečně dobře a v rámci možností se dá jet i dost svižně. Naftový motor je výhoda na dálnici a komfort posádky není rušen do chvíle, než se pod koly objeví vyloženě špatná a rozbitá silnice.
Hledáte-li a sportovněji laděné SUV pro rodinu, může být zrovna Tucson správnou volbou. Nečekejte, že když sáhnete po dieselu, tak budete šetřit na palivu. Těch osm až devět litrů tam zkrátka bude a jestli chcete jezdit za čtyři, tak čtete špatný test. Na druhou stranu ale můžete za své peníze dostat kvalitní a nečekaně vkusně pojatý interiér, pohodlí i na dlouhé cesty a zkrátka auto, kterému nic nechybí.
Zdroj médií: redakce.
+
- Skvělá sedadla
- Povedený motor
- Vyladěný DCT automat
−
- Vyšší spotřeba
- Na tak tuhý podvozek až příliš velká kola
Fotogalerie (28 fotek)
