Test: Hyundai i30 Kombi - nekorunovaný král nudných

30. 3. 2020 6 min. čtení Testy

Rodinné kombíky jsou v Česku něco, kde měla dlouhá léta své jisté Škoda Octavia. Pak se ale objevili Korejci a začali se někdy až nepěkně do “českého” auta navážet. Skalní příznivce asi nepřetáhnou nikdy, ale velkou část těch, kteří hledají dobré auto za slušnou cenu Hyundai na svoji stranu dostal. Zjistit jak se mu to podařilo bude předmětem našeho testu.

Testovaný vůz jsme dostali s motorem 1.4 T-GDI, manuální šestistupňovou převodovkou a ve výbavě, ve které nechybělo nic podstatné. Dvouzónová klimatizace, vyhřívané přední sedačky, vyhřívaný volant, infotainment, parkovací senzory, tempomat... Zkrátka obligátní standard, po kterém bych se nebál sáhnout při výběru auta pro rodinu.

Představení, zvenku, interiér

Subjektivně vůz vypadá z vnějšku menší, než ve skutečnosti je. Přisuzuji to hodně zaoblenému čumáku a zadním partiím. Oproti posledním trendům i30 holt nepůsobí tak rozkročeně a mohutně, ale nebýt výrazněji tvarovaného nárazníku, označil bych její tvar za trochu ”ocucaný”, což rozhodně není myšleno negativně! V testované modré to navíc autu slušelo a proti tmavým barvám, které dodají i špetku elegance, působilo poměrně svěže. Designově to tedy žádný odvaz není, ale těžko se asi bude hledat někdo, komu se i30 v kombíku bude vyloženě hnusit.

Hyundai i30 kombi

Zato uvnitř je vůz dost fádní a nezábavný. První pohled na modul infotainmentu pak přinese lehce negativní pocit, že displej je doprostřed palubní desky naroubovaný jaksi násilně. Tohle šlo tedy určitě vyřešit lépe. Vůbec celé pracoviště řidiče by zasloužilo malinko doladit. Chybí tomu taková ta učesanost a dotaženost. Volba materiálů je ale praktická - lesklého pomálu, což chválím. Sedadla jsou pohodlná, ani měkká, ani tvrdá, jednoduše je znát, že Hyundai mířil na co nejširší zákaznickou skupinu. Ergonomie sezení je prakticky perfektní, občas mívám při svých necelých dvou metrech s tímto problémy, ale v automobilce očividně mysleli i na nás, co jsme v dětství papali hodně polívčičky. Dostatek místa je i na zadní řadě sedadel, ale opravdu jen “dostatek”. Žádné velkorysé příděly prostoru pro kolena se nekonají.

Hyundai i30 kombi

Zobrazovací kvality infotainmentu sice nejsou z nejlepších, dnes už vídáme panely s mnohem jemnějším rozlišením, ale pro potřeby průměrného uživatele je to plně dostačující. Menu neskrývají mnoho funkcí, ale jsou přehledně uspořádána. Oceňuji zachování alespoň základních tlačítek a regulaci hlasitosti v hardwarové podobě.Displej, který dost vykukuje z palubní desky nemusí být každému po chuti. Jeho plusem je, že je matný.

Příjemné jsou i ovladače na volantu, vše je jasné na první pohled a za celou dobu jsem nemusel ani jednou řešit, že bych nevěděl, k čemu nějaké tlačítko slouží. Což se dá vztáhnout na celý interiér, ne jen na volant.

Zavazadlový prostor má objem 602 litrů, což není nikterak omezující hodnota. V kufru se bohužel i dost šetřilo - podlaha nepůsobí moc pevně a při naložení dvou pytlů cementu bych měl trochu strach, aby na nerovnostech nepovolila. Díky víceprvkové zadní nápravě, kterou má i30 mimochodem vždy, zasahují do úložného prostoru i široké podběhy. Při převážení velkých plochých předmětů by tak majitel mohl být touto vlastností nemile překvapen.

Kufr nabídne 602 litrů prostoru

Jedna věc mě ale zarazila. Už uvnitř auta, když jsem nastartoval motor, tak jsem slyšel jen tiché ševelení. Přisuzoval jsem to dobře vymyšlenému odhlučnění. Po vystoupení jsem ale zjistil, že motor sám o sobě je velice tichý. Na volnoběh má až neuvěřitelně kultivovaný zvuk, který má navíc opravdu sympatický charakter. Je to jo krásně mechanické, decentní vrčení. Jaký rozdíl oproti některým moderním maloobjemových pohonným jednotkám, jejichž akustický projev působí často dojmem, že je uvnitř něco špatně! Samozřejmě, při vytočení je motor slyšet, ale od interiéru nepronikají žádné nežádoucí frekvence. Horší je to s utlumením zvuků linoucích se z podběhů. Posádka se bohužel bezpečně dozví o každé větší díře, kterou kola vymetou.

Jízda, motor, spotřeba

Jak už jsem naznačil, má Hyundai i30 kombi vždy víceprvkovou zadní nápravu. Ta, stejně jako vlastně celý podvozek, funguje opravdu na jedničku a osobně to považuji za nejsilnější stránku vozu. Toto tvrzení by mohlo možná vzbudit dojem, že auto bude spíše tvrdší. Opak je pravdou, je krásně poddajné, není sice vyloženě měkké, jako starší francouzské vozy, ale drobnější nerovnosti zvládá skutečně bravurně. V zatáčkách si ale dlouhá i30 zachovává až překvapivou agilitu, neutralitu a chováním v žádné situaci nepřekvapí. Ať bude povrch pod pneumatikami rozbitý, hladký jak zrcadlo, ať pofrčíte dálniční stošedesátkou nebo budete přehazovat vůz ze zatáčky do zatáčky na zakroucené okresce, bude se chovat pořád stejně. A to je myslím to, co všichni řidiči rodinných kombíků chtějí ne? Auto, které bude pohodlné při běžné jízdě, nezáludné a nevytrestá řidiče, když to trochu přežene s nájezdovou rychlostí do zatáčky.

Hyundai i30 kombi

Nepřekvapí ani motor. Jeho výkon není nijak překvapivý, ve spodních otáčkách se mu do práce moc nechce, ožije až v okamžiku, kdy se turbo roztočí natolik, aby jeho činnost zvládalo dostatečně dotovat. Celou dobu je však jeho zvuk krásně kultivovaný, vytočený pak má i celku sympatický projev. Papírová hodnota výkonu je 140 koní, ale subjektivně bych tipoval o malinko více. Sekunduje mu dobře poskládaná šestistupňová převodovka, ke které už bych ale měl výhradu. Pětku je třeba řadit razantněji, respektive i více zatlačit do její pozice. Jinak se totiž může stát, že tam ze čtyřky dáte zpátky trojku. Chvíli mi trvalo si na toto zvyknout a je možné, že to byla vlastnost jen testovaného kusu. Bylo to o to zákeřnější, že zbytek převodů šel řadit bez problémů a lehounce.

Spotřebou Hyundai i30 kombi nijak nepřekvapil. Celou dobu jsem se pohyboval kolem 6,5 litrů, což je solidní výkon. Když jsem se snažil, uměl palubní počítač ukázat i 5,8, na dálnici si pak řekl i o 7,4 litrů na sto, což je pořád v rámci třídy v normě.

Celkový dojem z řízení je jinak skvělý, takový “přátelský”. Motor je krásně měkoučký, spojka jde snadno a není vlastně nic, co bych v tomto směru mohl vytknout. Brzdy nejsou přeposilované, dobře se dávkují a když je třeba, dokážou i solidně zabrat. Rozhodně na mě (a nejen na mě) působí i30 kombi velmi přístupným dojmem, takového toho auta, kterého se začátečníci a sváteční řidiči nebudou bát.

Interiér ničím nepřekvapí

Pomalu se dostáváme ke konci a je třeba začít hodnotit auto jako celek. Když jsem se sám sebe zeptal, zeptal, v čem je hlavní síla auta, nemohl jsem na to přijít. On totiž tenhle kombík v ničem nijak zvlášť nevyniká a žádná jeho vlastnost signifikantně neční nad ostatní. Má solidní podvozek, poskytuje posádce přijatelnou míru pohodlí, motor má slušnou dynamiku i spotřebu, prostoru je na kombík tak akorát... Nakonec jsem na to přišel. To auto je prostě nudné. Dokonale nudné! Na jeho řízení se nebudete těšit, nebude vás to ani nijak zvlášť bavit, ale není ono to nakonec přesně to, co v této kategorii chceme? Chceme v této kategorii prostě jen dopravní prostředek, který celou rodinu ráno rozveze do zaměstnaní a škol, odpoledne děti do kroužků, o víkendu na chatu nebo k babičce a v létě k moři a zpět. Na to nepotřebujeme nic zábavného, potřebujeme dělníka. Dělníka, který nebude po řidiči chtít víc, než je nutné. A přesně takovým dělníkem má Hyundai i30 kombi potenciál se stát. Je to auto, které si rodina nechá klidně dekádu a bude s ním spokojená. Jestli přesně takový vůz hledáte, možná jste našli.

Zdroj médií: Redakce

+

  • Je to praktické
  • Dobrá spotřeba
  • Povedený podvozek

  • Nudný interiér
  • Jen průměrný příděl místa vzadu

Podobné články