Skopje: Město plné soch, ale také odpadků

24. 11. 2021 3 min. čtení diskuze (0) Názory

Kde jsou ty doby, kdy se člověk večer rozhodl, že koupí letenky a na druhý den ráno už seděl v letadle. S pandemií je všechno tak nějak těžší a komplikovanější. Dnes si zavzpomínám na jeden z mých prvních kontaktů s Balkánem.

Skopje: Město plné soch, ale také odpadků

Cesta do Severní Makedonie byla plánovaná a kdo by to jen řekl, kolik lidí si o mě a kamarádku dělalo starosti. Každý vidí jen ty hrůzostrašné příběhy z televize, po kterých běhá mráz po zádech. Zato my jsme měly štěstí na lidi a musím říct, že i přesto, že jsme bydlely hned vedle arabské čtvrti, každý se k nám choval přátelsky. Nikdo cizince zbytečně neobtěžoval a všichni si hleděli svého. Kéž by to tak bylo všude. Abych nezapomněla, v Makedonii je všechno poměrně levné, ale běda, jestli si zapnete mobilní data. Účet za telefon bude poněkud bolestivý.

Ve Skopji jsme strávily prodloužený víkend a překvapilo nás, kolik soch se v centru města nacházelo. Byly malé, početné, velké, ale i takové, že jsme musely hodně zaklonit hlavu, abychom si je prohlédly celé. Byly na mostech i budovách, prostě všude. Některé připomínaly antické múzy, jiné zas slavné osobnosti nebo obyčejné lidi při každodenních činnostech.

Druhý den před výletem jsme potřebovaly směnit peníze, protože makedonský denár není zrovna obvyklou měnou, kterou naleznete v českých směnárnách. S sebou jsme si tedy vzaly eura, která jsme měly v plánu udat na místě. Jaké to ale bylo překvapení, když jsme zjistily, že o víkendu směnárny nefungují a v hotelových recepcích se s námi nikdo nebavil. Inu, díky bohu za bankomat, i když jsme se také solidně bály, že nám stroj kartu sežere a bude po ptákách. Naštěstí se tak nestalo.

Skopje: Město plné soch, ale také odpadků

Autobus jsme samozřejmě už nestihly, a tak jsme si vzaly taxi. To nás stálo jen deset euro, přestože jsme ujely zhruba 20 kilometrů. Řidič byl milý, vyprávěl nám o historii Skopje a také poradil, kam zajít na oběd. Cílem byl kaňon Matka. Každý kdo má rád přírodu, si to tu užije. Po dvouhodinové procházce v kaňonu nám solidně vyhládlo, a tak jsme se zastavily v místní rybářské restauraci, kde nás oběd - podotýkám ohromná porce a pivo - vyšel na 65 korun.

Čas ubíhal rychle. Po povinné zastávce na hotelu, jsme se vydaly ještě do arabské čtvrti na trh. Všude to vonělo orientálním kořením a hrálo všemi barvami. Ve spletitých uličkách se snadno člověk ztratil a místní kupodivu neuměli moc anglicky. Vymotat se nebylo lehké a z původního plánu sešlo. Nakonec nás osud zavedl až k mešitě Mustafi Paši. Od této budovy už to bylo jen kousek přes udržovaný park k majestátní pevnosti Kale. „Uf, to už je tolik hodin?“ Slunce zapadalo pomalu za obzor a v nohách jsme měly snad tisíc mil. „Hurá, čas na večeři!“ Jak jinak než ochutnat místní pochutiny!

Poslední den, po velkolepé snídani, jsme se šly posadit na nábřeží k řece, kde jsme ale spatřily něco zarážejícího - byly to odpadky. Odpadky všude. Odpadkových košů bylo po městě jako šafránu, a tak není divu, že ulice byly hodně znečištěné. To je celkem paradox, když ve městě stojí sochy za desítky miliónů eur, ale na odpadkové koše už tak nějak nezbylo. Odraz smutné reality.

Zdroj médií: Redakce.
Michaela Rubešová

Autor článku
Poznávacím znamením Míši je v jedné ruce foťák a v druhé pero, s kterým si vše pečlivě zapisuje. Ráda cestuje, ochutnává dobrá jídla a miluje výjimečná auta s duší.

Podobné články