Mikroplasty: Největším zdrojem jsou otěry z pneumatik

Plast, který není vidět

Zatímco se veřejná debata i legislativa roky soustředí na hory plastových brček, igelitových tašek nebo PET lahví, pod koly našich aut se odehrává mnohem větší ekologická krize. Právě pneumatiky jsou totiž podle aktuálních dat suverénně největším zdrojem mikroplastů v životním prostředí. Ačkoliv se o nich v této souvislosti začalo mluvit teprve nedávno.

Nejde přitom o pouhý kus přírodní gumy. Moderní pneumatika je ve skutečnosti sofistikovaný a poměrně agresivní koktejl syntetických polymerů, sazí, oceli a desítek chemických přísad, které mají zajistit, aby auto v zatáčce neuklouzlo. Jenže právě tato přilnavost má svou odvrácenou stranu. Pokaždé, když řidič šlápne na plyn, projede ostrou zatáčku nebo prudce zabrzdí, dochází k mikroskopickému obrušování povrchu. Výsledkem je neustálé uvolňování neviditelných částic, takzvaného pneumatikového otěru, do našeho bezprostředního okolí.

• Přečtěte si také: Složení pneumatik se mění: Cílem je nižší produkce mikročástic

O kilogram lehčí

Možná vás to překvapí, ale během pár let běžného provozu ztratí průměrná pneumatika více než kilogram své původní hmotnosti. Kam se ty kilometry materiálu poděly? Odpověď leží v prachu u krajnic, v půdě podél cest a v sedimentech řek. Odborně se těmto částicím říká TWP (Tire Wear Particles) a jejich velikost je často tak zanedbatelná, že je vítr roznáší kilometry daleko od dálnic. Z lokálního problému dopravy se tak stává globální problém znečištění, který se netýká jen řidičů, ale úplně každého, kdo dýchá vzduch ve městě.

Také čtěte

2 min. čtení

Čím nahradit Jablotron CA 2103? Řešením je 4G GPS lokátor s alarmem

15. 9. 2026 J. Mokříš Tipy a rady

Mikroplasty až do plic

Kam se tento prach přesouvá dál? Cesty jsou v zásadě dvě. Tu první představuje déšť. Voda spláchne částice z povrchu vozovky do kanalizace, odkud putují přímo do řek a následně do světových oceánů. Odhaduje se, že oděr z pneumatik tvoří až 28 % všech primárních mikroplastů v oceánech.

Druhá cesta vede vzduchem. Ty nejmenší částice zůstávají rozptýleny v atmosféře. Stávají se součástí polétavého prachu, který denně vdechujeme. Zatímco větší částice zachytí naše horní cesty dýchací, ty nejjemnější mohou pronikat hluboko do plicních sklípků a odtud potenciálně až do krevního řečiště. Je to daň za naši mobilitu, o které se zatím příliš nemluví.

Chemický koktejl v ekosystému

Problémem není jen samotná fyzická přítomnost plastu. Pneumatiky obsahují látky, které mají zajistit jejich pružnost a odolnost vůči UV záření. Jednou z nejdiskutovanějších je antioxidant 6PPD. Když tato látka reaguje s ozonem v ovzduší, vzniká toxin známý jako 6PPD-chinon. Vědci v USA nedávno prokázali, že právě tato sloučenina stojí za masivním úhynem lososů v řekách poblíž velkých aglomerací. Stačí prudší déšť, který spláchne prach ze silnic do toků, a koncentrace toxinu se okamžitě stává pro citlivé druhy ryb smrtelnou.

• Mohlo by vás zajímat: Co jde z výfuku auta a proč malé částice škodí víc?

Existuje řešení?

Zatímco u jednorázových plastů je řešení relativně přímočaré, tedy nahradit je jiným materiálem nebo je zakázat, u pneumatik narážíme na fyzikální limity. Přilnavost, která nás drží na silnici, je přímo závislá na tření. A kde je tření, tam je oděr.

Přesto se rýsují určité cesty:

• Nové materiály: Výrobci experimentují s bio-polymery, které by se v přírodě rozkládaly rychleji a bezpečněji.
• Záchytné systémy: Existují prototypy zařízení instalovaných přímo u kol, která pomocí elektrostatického náboje sbírají prach dříve, než dopadne na silnici.
• Legislativa: Připravovaná norma Euro 7 poprvé v historii zavádí limity pro emise z otěru pneumatik a brzd, což donutí výrobce k inovacím.

Proč jsou mikroplasty násobně větší problém než klasický plastový odpad?

Možná si říkáte, že je plast jako plast a není moc důvodů, proč by mikroplasty měly být větší problém než plastový odpad obecně, tedy například ona slavná brčka. Problém je, že odpad viditelný okem se dá relativně snadno sbírat, lovit z oceánů a má tendence víceméně zůstávat na místě, pokud je na pevnině.

Mikroskopické částice se chovají zcela jinak a vzduchem zvládají poletovat klidně roky. Navíc živočichové obecně větší kusy plastu nespolknou, případně je relativně bez úhony vyloučí (ne všichni samozřejmě). Malinké částečky, které nejsou okem viditelné, pozřou, vdechnou a v těle jim zůstanou. Přesně to se děje i s tělem lidským, mimochodem. Takže zatímco brčko jednoduše nesníte, ale vyhodíte, mikroplastům se vyhnout nezvládnete a přijímáte je, aniž byste o tom věděli.