Test: Volkswagen Multivan 2.0 TDI 6.1 - jediné auto, které potřebujete

Multivan ohromí člověka už v konfigurátoru. Neuvěřitelná variabilita a nespočet vychytávek umožní asi opravdu každému navolit si to, co je pro jeho potřeby nejvhodnější. V tomto je zkrátka koncern dost napřed, ačkoliv stinnou stránkou takového přístupu je finanční náročnost. Za tu úplně nejočesanější a nejzákladnější variantu si výrobce řekne 1 099 000 korun. Takových bude na silnicích minimum, bych si tak tipnul. Zaškrtnete, že byste rádi prodlouženou verzi s výkonnějším motorem, k tomu pohon všech kol, špetka komfortu, bufíka, vyhřívaný přední sklo, tohleto, támhleto a bum! Jste na dvou milionech, jako tomu bylo v případě testovaného vozu, jehož základem je varianta Comfortline s dlouhým rozvorem.

Na druhou stranu je pravda, že všechny ty příplatky udělají z dodávky v podstatě dost univerzálního dělníka, kterého bych si uměl představit i ve své garáži. Odvezl bych sebe a dalších šest lidí v relativním komfortu a interiéru tak prostorném, že se tomu žádná limuzína nevyrovná. Nemusel bych řešit, jestli se mi do kufru vejde nákup, věci na dvoutýdenní dovolenou nebo dvacet pytlů cementu. Prostě vycuknu klidně obě zadní řady sedadel a mám z toho stěhovák. A když si připlatím ještě za 230V zásuvku, tak si udělám z Multivana klidně pojízdnou kancelář. Myslím to smrtelně vážně, nezávislé vytápění interiéru k tomu doslova vybízí a zmíněná nepřítomnost zásuvky byla jediným faktorem, který mi zabránil v mém původním plánu. Ten byl totiž takový, že si zajedu někam k lesu, nastavím tu správnou teplotu interiéru a budu celý den hezky pracovat v klidu a komfortu pohodlné sedačky. Pak si zbaštím sváču, projdu se v přírodě a budu pokračovat, abych se navečer vrátil domů.

Koncernová strohost

Daní za univerzalitu je lehká neobratnost vozu, který má tvar položené krabice od mléka. Designově tady asi nic moc originálního vymýšlet nelze a "volkswagenní" strohost k tomu i docela sedí. Malinko to zachraňuje dvoubarevný lak a pohledná 17” kola. A klidně bych se obešel i bez těch plaketek “70 let Bulli” na zadních sloupcích. Ale chápu významné výročí vozu. Každopádně, kdo chce auto, na které se i dobře kouká, může v autosalonu zamířit třeba k Arteonu.

Nastupování je disciplína, ve které jakékoliv auto se základem v dodávce bude excelovat. Ani tady tomu není jinak a nasoukat se do kokpitu mohou s grácií i majitelé dvoumetrových postav, jejichž nástup do většiny sedanů a nízkých kombíků připomíná spíš naloďování do ponorky.

Také čtěte

3 min. čtení

Vrátí se na silnice VW Scirocco?

6. 4. 2024 Jiří Lacina Tipy a rady

Uvnitř se pak člověk usadí výš než jak to zná z osobáku, ale zato do kokpitu, který svůj původ nezapře. Pod kapličkou je totiž namísto budíků displej, nad řadicí pákou, jejíž místo je pod palubovkou, se nachází modul klimatizace a nad ním pak velký zobrazovač infotainmentu. Na můj vkus to Volkswagen malinko přepískl s lesklými plasty (ačkoliv má měřítka jsou v tomto ohledu hodně přísná, uznávám), na druhou stranu jsem se opět rád shledal s ovládáním teploty mechanickým kolečkem, což je řešení mému srdci nejbližší.

Systém poměrně dobře funguje a pokud pominu vlažnější starty, tak s ním nemám zdaleka tolik problémů, jako jsem zaznamenal třeba v Octavii (ačkoliv i tam už to je po pár updatech prý lepší). Má to svoji logiku, dá se v tom rychle zorientovat a možnost zobrazit si navigaci mezi budíky zkrátka neomrzí. A obrovsky cením, že Apple CarPlay funguje bez drátu. Dokonce i prvotní spárování jde vyřešit bez kabelu, což je super!

Budíky jsou samozřejmě rovněž digitální a ty koncernové považuji v rámci třídy za nejlepší. Jistě, BMW to má o něco dotaženější, ale to už je jiná liga. Volkswagen hraje na praktičnost a nabízí hned několik variant zobrazení, včetně třeba vyplnění prakticky celé kapličky navigací.

Prostor pro řidiče a spolujezdce je řešen vcelku prakticky, odložit si můžete jak pití, tak tužku nebo papíry. Trochu jsem nevěděl, kam dát telefon, ale nakonec jsem ho strčil do přihrádky ve dveřích. Co mi ale chybělo, byla nějaká krytá přihrádka pro řidiče, jako má u vozů této kategorie Ford. Ono je fajn, že si můžete dát časopis nahoru na palubovku, ale už není tak fajn, že se odráží v čelním skle.

Průchoďák

Kdekdo se po nástupu podivuje nad absencí středového tunelu, což je velice jednoduše vysvětlitelné - můžete projít dozadu do prostoru druhé, případně třetí řady sedadel. Ani za nepříznivých povětrnostních podmínek tak nemusíte opouštět pohodlí interiéru při přesunu na prostornou zadní lavici. Nemusím asi poukazovat na ve srovnání s jakýmkoliv osobákem nebo SUV daleko pohodlnější kurtování potomků do sedaček. Když už jsme u těch dětí, tak ty ocení lepší výhled ven, protože sedí výš a jako ozvláštnění jim můžete prostřední samostatná sedadla otočit proti směru jízdy (pakliže zvolíte patřičnou konfiguraci). A ještě jeden bonus pro rodiny - otevřením bočních posuvných dveří potomci netřísknou do vedle zaparkovaného auta. Navíc v případě potřeby může třeba v úzkém prostoru tudy vystoupit celá posádka, protože přední dveře mají naopak dost velkorysou velikost a úhel otevření.

Také čtěte

3 min. čtení

Druhý názor na auto: Toyota Hilux

8. 4. 2024 Jakub Mokříš Testy

S interiérem, respektive jeho konfigurací se dá různě šaškovat. Klidně můžete zkusit zadní lavici šoupnout za přední sedadla a dozadu dát zmíněné dvě sedačky, na které by se nastupovalo zadními výklopnými dveřmi, tedy kufrem. Pro potřeby stěhování lze samozřejmě vyndat všechna sedadla krom první řady ven a dostanete v podstatě klasickou dodávku.

Zadní prostor má své výdechy klimatizace a funguje jako taková třetí zóna, u které lze nastavit teplotu samostatně. Vypadá to tam trochu jako v letadle a pohodlně cestovat by se dalo klidně přes celou Evropu. Dokonce i lampičky pro čtení nejsou jen nějaké bludičky, ale opravdu umí solidně posvítit na knihu na klíně (vyzkoušeno).

Špatný audio, fajn detaily

Jestli bych ale měl něco zkritizovat, tak opravdu bídnou kvalitu audiosoustavy. Nejdřív jsem si chtěl postěžovat na to, jak je zvuk zastřený, bez basů, bez výšek a podobně… Nakonec se omezím na konstatování, že za poslední minimálně dva roky jsem nic tak strašně neposlouchatelného v autě neviděl, tedy spíš neslyšel. Dalším drobným nešvarem je ne zcela ideální slícování některých částí interiéru. Nepředpokládám, že by to někdo u Multivanu řešil tolik jako u Passatu, ale třeba plast na A sloupku mě tímhle doslova drásal.

Co mě naopak bavilo, byly různé detaily. Je zkrátka vidět, že s návrhem si dal někdo sakra záležet a hodně se u toho přemýšlelo. Jedno ze sedadel se dalo během pár vteřin proměnit na dětskou autosedačku, pod zadní lavicí jsou zase ze zavazadlového prostoru přístupné úložné šuplíčky a kolejnice, ve kterých se dají sedadla šoupat. Navíc jsou kryté gumou, aby do nich nenapadalo bahno a kamínky. Anebo třeba elektrické dovírání posuvných bočních dveří. Nemusíte je přibouchnout, stačí jen skoro zavřít. O zbytek se jemně postará auto samo. Jsou to takové ty věci, které začnete objevovat až časem, ale zároveň to částečně ospravedlňuje vyšší cenovku.

Také čtěte

3 min. čtení

Toyota Hilux GR Sport – spotřeba

9. 4. 2024 Radim Krejčík Testy

Obejde se bez listů

Jakkoliv dodávkoidně mulťák vypadá, nemá vzadu listová péra, ale nezávislé zavěšení s tlumiči. Pořád to ale samozřejmě není jako v osobáku, pojedete-li ve dvou, nebude zadní odpružení zatížené a je to znát. 

Po obohacení nákladového prostoru o osm pytlů lepidla na perlinku se jízdní komfort významně zlepšil, podvozek začal pracovat a přes hrboly na vozovce se přenášel s grácií a jistotou. Paradoxně (ale logicky) mu svědčila spíš rychlejší jízda, která naopak bez zátěže dávala najevo, že tohle auto je stavěné spíše na plné obsazení. Nedá se nijak zamaskovat vyšší hmotnost (2 265 kg), která společně s délkou není úplně příslibem mrštnosti ve vracečkách a šikanách. Delší táhlé oblouky ale vůz vykrouží s jistotou zkušeného sjezdaře. Jen je holt třeba na nájezdech do zatáček počítat s vyšší hybností. Při první cestě jsem trochu zapomněl, že už nesedím v osobáku a při návratu domů jsem měl co dělat, abych ukočíroval snahu Isaaca Newtona, který odhodlaně trval na tom, že právě jednu z vraceček trochu probrzdíme a necháme se vynést do protisměru. Nakonec se mi podařilo mistra přesvědčit, že opravdu ne, ale musel jsem jeho snahu zarazit hodně razantním zadupnutím brzdového pedálu.

Co se týče motorizace, tak jsem testoval samotný vrchol. Tedy dvoulitr 2.0 TDI se dvěma turbodmychadly a sedmistupňovým DSG automatem. Výkon 199 koní byl distribuován na všechna čtyři kola. Přiznávám, za jízdy jsem to nepoznal, neb silnice byly po většinu času suché a s trakcí nebyl problém. Poslední den před vrácením ale pěkně sprchlo, tak jsem si střihl takovou horší polňačku (viz fotografie), kde už bylo jasně poznat, že zabírá i zadek. Dokonce nebyl až takový problém vyhrabat se do mírného kopečka s koly totálně obalenými vrstvou bahna. Do velkého terénu to není, ale schopnostmi pohonu jsem byl pozitivně překvapen.

Výkonově už to až takové terno není. Motor má sice solidní potenciál, ale ten je pocitově v nižších otáčkách dost přidušený. Na druhou stranu je pravda, že při potřebě svižnějšího tempa převodovka řadí až když ručička otáčkoměru olízne červené pole a hned je to jiná káva. S vozem nemá dvoulitr zase tolik práce, dálniční 130 i 160 umí držet kopec nekopec, jen holt člověk nemůže čekat hbitost hatchbacku. I při plném obsazení ale nejvýkonnější motorizace bez problémů na cestování postačí.

Spotřeba jde srazit

Z nádrže o objemu 80 litrů (ta byla příplatková, standardem je 70) bude při dálniční štrece ubývat nafta rychlostí 10 až 11 litrů za každých 100 kilometrů. Pokud se nebudete vyloženě ploužit za kamionem stovkou až devadesátkou, tak prostě s tou desítkou počítejte. Okresky se dají jezdit za 9, ale při dodržování předepsaných rychlostních limitů a trochu předvídání jsem se dostal na 7,6, což považuji za skvělý výsledek.

Také čtěte

8 min. čtení

Neandrtálcem v dobrém i zlém: Toyota Hilux GR Sport není sportovec, ale neprůstřelný univerzál

7. 4. 2024 Radim Krejčík Testy

Nebojte se velkých a dlouhých!

Když to shrnu, tak Multivan je skvělý společník. Zastane kdejakou roli, nechce za to zas tolik a v lecčems předčí i daleko luxusnější a dražší auta. Jestli ho zvažujete a máte strach z toho, jak se taková ludra řídí, tak si domluvte testovací jízdu a vyzkoušejte to. Na rozměry si zvyknete prakticky ihned. Jak je to celé hranaté, tak se dobře odhaduje především šířka auta, akorát je potřeba si sem tam trochu nadjet, abyste neodřeli kolo o obrubník.

Skvěle se s tím parkuje! Z výšky má řidič perfektní přehled o situaci a v mumraji u obchoďáku jsem si připadal mnohem jistější, protože jsem shora věděl, co se kolem děje. Pak je tu ovšem otázka ceny. A ta bude bohužel pro spoustu zájemců nepřekonatelná, jakkoliv podle mě není nijak přehnaná.

Parametry testovaného vozu Volkswagen Multivan 6.1 Bulli