Nezastírám, že mám v oblibě ekonomická auta, jejichž nabídka bohužel v posledních letech dost prořídla. Kromě čínských automobilek bojuje o místa v garážích běžných rodin i Dacia, jejíž model Sandero jsme dostali na týdenní test.
Test: Dacia Sandero Stepway
Články na téma Dacia Sandero:
- Test: Dacia Sandero Stepway - právě čtete
- Druhý názor na Dacii Sandero Stepway: Stylový lesník
Generační posuny
Zrovna na této modelové řadě lze krásně pozorovat, jak se rumunská automobilka postupně učila dělat levná, ale nikoliv laciná auta. První generace měla zvláštní design, interiérem se u nových kusů linul takový zvláštní chemický zápach a na cokoliv jste sáhli, křičelo do světa, že levněji už to vyrobit nešlo.
Roku 2012 přišla generace druhá, která sice udělala skok kupředu ve všech směrech, ale pořád to bylo takové malinko nemastné neslané. Až současná, tedy třetí generace, se může směle řadit po bok ostatních aut stejné kategorie a i přesto, že jí logo Dacia, tedy automobilky zaměřené na levnější segment, nikdo neodpáře, konkurenty nejen dorovnává, ale i v lecčems překoná.
Zelený design
Dacia se nedávno proměnila a dotklo se to především loga, ale i primární barvy, kterou se stala „zelená Dusty“, nicméně pro sebe jsem si ji překřtil na „nimrod green“. Netuším, proč padla volba právě na tento odstín, ale dost možná to souvisí s částí cílovky modelu Duster, kterou jsou právě lidé pracovně se pohybující v lese.
Sandero Stepway má z mého pohledu velmi povedený design, hlavně přední část a zejména světlomety. Dynamicky působící světla a maska k sobě hezky ladí, navazují na sebe a kola v kombinaci s oplastováním vozu dodávají lehce dobrodružné vzezření.
Nezapomnělo se ani na praktickou stránku věci, takže modulární podélné střešní lišty se dají během pár okamžiků přeměnit na lišty příčné, což je něco, co mě nepřestává udivovat. Automobilka zvládne popřemýšlet nad něčím, co tu s námi je už doslova desítky let, vnese do toho inovaci a usnadní svým zákazníkům život. Pecka!
Praktický interiér
Na praktičnost se nezapomíná ani uvnitř a první co oko mé zaujalo, byl držák na telefon. To už není nic inovativního, nicméně mít vedle displeje infotainmentu umístěný ještě smartphone je super nápad. Vývojáři nezůstali na půl cesty a šli ještě dál, takže hned u držáku je i nabíjecí USB port.
Interiér je jinak řešen především účelově a ani se nesnaží o nějaké designové výstřelky. Vrcholem je aplikace oranžové barvy u rámečcích výdechů klimatizace, prošívání sedadel a na obložení dveří. A taky trochu zvláštní textura látky s perforací. Proti té nic nemám, ale proč je i na dveřní loketní opěrce, mi zůstalo záhadou. Jednak to není příliš praktický povrch z hlediska čištění a údržby a pak je také dost nepříjemný při delším kontaktu s předloktím.
Také čtěte
Na sedadlech se šetřilo
Jestli se někde šetření opravdu projevilo, jsou to sedadla. Jednak mají trochu měkčí výplň, což by mi zase až tak nevadilo. Látka potahu je tenčí než u konkurence, což nic neznamená, ale je to takový ten druh textilie, která příliš vzduchu nepropustí, takže v létě bych očekával permanentně mokrá záda.
Co mi ale vyloženě chybělo, byla bederní opěrka. Do města na nákup, pak na poštu a zpět to člověk nepotřebuje. Ale víc jak půlhodinová cesta už si zaslouží jistou míru komfortu. Stačila by ta nejjednodušší, mechanicky nastavitelná, za příplatek bych klidně bral i výškově polohovatelnou. Zkrátka jakákoliv opěra beder je lepší než žádná opěra beder.
Jinak je uvnitř auta vše v pořádku, automatická klimatizace má možná až trochu předimezovaný výkon, poloha za volantem je dostatečně ergonomická a nic nenutí řidiče do ovládání pomocí nějakých dotykových ploch nebo podobných bizarností. Zkrátka měl jsem dojem, že sedím v úplně normálním autě a nikoliv v designovém cvičení studenta pseudouměleckého oboru. Což je v posledních letech stále unikátnější pocit.
Infotainment je jednoduchý, systém je z těch pomalejších, ale jak mám ve zvyku, propojil jsem si telefon přes Apple CarPlay a od té chvíle mi bylo všechno ostatní víceméně šumák. Mimochodem, reproduktory znějí až překvapivě dobře. Jistě, není to žádná prémiovka, ale nižší segment jisté u nás velmi populární automobilky by mohl závidět.
Také čtěte
Zadní sedadla jsou jednoduše řešená, žádnou nálož komfortu zde čekat nelze a prostor pro kolena bude hodně závislý na tom, jak jsou řidič se spolujezdcem ochotni se uskromnit. Pro děti předpubertálního vzrůstu to ale bude naprosto v pohodě, čtyři dospělí už budou přepravováni s jistou úrovní diskomfortu.
Špatně na tom není ani zavazadlový prostor, jehož objem 410 litrů je dostatečný na nákup, převoz pár pytlů cementu, ale i vše další, co úloha běžného rodinného povozu obnáší. Podlaha není z nějakého laciného materiálu, ale z pevného kompozitu, který něco unese. Jediné mrzení jsem měl z prostoru pro náhradní kolo. Chápu, že v rámci úspory hmotnosti se holt musela nahradit rezerva lepicí sadou, ale vyřešit by se to snad dalo i o něco lépe a tak, aby na místo rezervy šla uložit třeba objemnější taška.
Motor, spotřeba, jízda
TCe 110 je benzinový tříválec a popravdě to na volnoběh dává dost najevo. Vibrace se přenášejí do karoserie a i v relativně malém autě to trochu rezonuje. Nic strašného, ale na první dobrou je zkrátka poznat, že pod kapotou nejsou čtyři hrnky, ale jenom tři.
Jenže vibrace jsou tím prvním a zároveň posledním, co mohu agregátu vytknout. On je totiž jinak naprosto fantastický. 81 kW a 200 Nm zní na papíru trochu jinak, než jak se chová ve skutečnosti. Kombinace s nakrátko poskládaným šestikvaltem mu svědčí a zachovává si tak krásnou pružnost. Do 3000 otáček se dá jezdit úplně v pohodě, výš to má smysl hnát jenom když je potřeba zrychlit opravdu co nejrychleji, tedy třeba v připojovacím pruhu na dálnici. Tam dostane motor šanci s lehkým malým autem pěkně zacvičit a ukázat svůj potenciál, který je překvapivě velký.
Také čtěte
Na dlouhé cestě do Gdaňsku a zpět byl apetit motoru 6,2 litrů, ale opravdu jsem se s tím moc nemazal. Kdybych jel jen o trochu rozvážněji, stlačil bych to pod šest. A je potřeba vzít samozřejmě v potaz, že to bylo skoro celou cestu po dálnici. Ve městě se dá v pohodě jezdit do sedmi litrů na sto. Je mi velmi sympatický i přístup řídící jednotky ke stop-start systému. Nade vše totiž upřednostňuje komfort řidiče, o čemž informuje i prostřednictvím hlášky na displeji. Jakmile zapnete klimatizaci, skoro přestane motor na křižovatkách vypínat, aby náhodou nebylo uvnitř auta moc teplo.
Stran podvozku se v Dacii povedlo najít solidní kompromis mezi jízdními vlastnostmi a pohodlím s příklonem spíše k tomu komfortu. V utažených zatáčkách se auto sice nakloní, ale stopy se drží, jak jen pneumatiky dovolí. Jakmile přijde výmol, zadek má tendence odskakovat, čemuž u levné vlečené nápravy nelze nijak zabránit. Na druhou stranu je pravda, že ani ve vyšších rychlostech nejsou nerovnosti problém a podvozek si s nimi umí poradit a nepřenáší nárazy do karoserie.
Docela jsem byl potěšen i solidní úrovní odhlučnění. Rány od kol jsou tlumené, motor o sobě akusticky dá pořádně vědět až v horní polovině otáčkového spektra a i aerodynamika je slušně vyřešená, protože na dálnici se svištění ozývá až na horní hranici zákonem povolené rychlosti.
Závěr
Dacia Sandero Stepway je skoro bezchybné auto. Jediné, co mi skutečně vadilo, byl prohřešek proti ergonomii v podobě absence bederní opěrky. Jinak je vše, jak má být. Řidič není neustále obtěžován nejrůznějšími „asistenty“, před sebou má klasické budíky a na volantu tlačítka, nikoliv dotykové plošky. Dacia se zkrátka drží toho, co je dobré a co funguje.
Zdroj info: autorský text, Dacia.
Zdroj médií: Radim Krejčík.
Zdroj médií: Radim Krejčík.
+
- Praktičnost
- Design
- Motor
- Spotřeba
−
- Sedadla bez bederní opěrky
Fotogalerie (28 fotek)
