Opelem Grandland z Itálie domů – lesní požáry a Václav Havel

31. 7. 2022 4 min. čtení Tipy a rady Rádce motoristy Cestování do zahraničí Nejlepší cesty do zahraničí

V předchozím článku jsem popisoval, jak jsem se dostal do italského Bibione Opelem Grandland. Jednu noc jsem tam přespal a vypravil jsem se nazpět domů.

Opelem Grandland z Itálie domů

Články na téma cesta do Itálie 2022:

  1. Opelem Grandland do Itálie – změna plánu a výborná zmrzka
  2. Opelem Grandland z Itálie domů – lesní požáry a Václav Havel - právě čtete
  3. Do Itálie a zpět za 5 847 korun
  4. Jak ušetřit cestou autem do Itálie - již brzy
  5. Kolik stojí cesta do Itálie - již brzy
  6. Ceny paliv v Itálii - již brzy
  7. Cena mýtného v Itálii - již brzy
  8. Kde tankovat cestou do Itálie - již brzy
  9. Jak se připravit na cestu do Itálie - již brzy

Cesta z Itálie autem přes Vídeň

S kuropěním jsem se vykopal z postele, rychle pobalil a vypadnul. Čekala mě cesta zpět druhou stranou, tedy přes Vídeň. Na blízké čerpací stanici jsem si nechal natankovat plnou. Netuším, jestli to takhle chodí v Itálii všude, ale tady mi mladík s ledvinkou kolem pasu ochotně natankoval a přímo u stojanu jsem mu palivo zaplatil kartou. Cena 1,99 eura za litr nafty je vysoká, co si budem a dát 106 euro za plnou nádrž je prostě zvěrstvo. Italové bydlící ve městech mají proti nám lehkou výhodu, protože se ve velkém spoléhají na úsporné skútry, které umí jezdit třeba za tři litry na sto.

Každopádně plán byl jasný – co nejdříve se dostat do Rakouska a pokud možno zastavit až ve Vídni. Ano, jsem jeden z těch, pro které elektromobilita znamená zbytečné zdržování dobíjením na cestách. Když jedu větší dálku, tak nasadím tempo a valím to co nejdéle bez přestávky. Jakmile ji potřebuji, zastavím, natankuji, vezmu si do auta kelímek s kávou a za deset minut vyrážím. Grandland toto rád podpoří, protože na jednu nádrž umí urazit k tisícovce kilometrů, přičemž já o sobě vím, že cca 600 kilometrů na jeden zátah jsem schopen v bezpečí překonat.

Mlha a smrady

Rozjel jsem se směrem k Udine, ale někde na úrovni Palmanovy jsem si všiml podivné mlhy. Ta se táhla směrem od hor na obzoru a provázel ji zápach spáleného dřeva. Hned jsem žhavil drát a přítel na telefonu mi po půlminutovém googlení prozradil, že sever Itálie sužují požáry a že směřuji víceméně k nim.

Na úrovni Palmanovy

Minul jsem Udine a jak jsem se blížil k horám, byla mlha hustší a smrad intenzivnější. Dálnice položená mezi kopci a kopírující koryto řeky mě nakonec dovedla až ke zdroji. Všechen ten dým pocházel z prudkého svahu, kde na třech místech hořel les. Plocha to nebyla velká, ale dýmu z toho bylo neuvěřitelný objem, což pro mě bylo překvapivé. A ještě překvapivější bylo, když jsem si uvědomil, jak velkou plochu relativně malý požár zakouřil.

Za Udine

Havel ve Vídni

Projel jsem tunelem, za kterým mlha pokračovala a abych to zkrátil – táhla se nakonec až k Villachu. Nicméně, překonání hraničního přechodu proběhlo bez problémů, stejně tak souboj s automatem na platbu mýta. Mazácky už jsem mu vsunul platební kartu přesně tam, kam bylo potřeba a po vytištění účtenky jsem frčel dál.

Východní trasa Rakouskem mi připadala o poznání nudnější. Krom jezera před Klagenfurtem tam nic extra není, hory totiž necháváte za sebou. Povedlo se mi skutečně dojet až do Vídně, kde jsem chtěl něco málo nakoupit. Málo se to ví, ale v Rakousku a ostatních „západních“ zemích mají kvalitnější snad úplně všechno. Potravinami počínaje a třeba pracím práškem konče.

Při své cestě obchodním centrem jsem narazil i na docela velké oddělení hraček, kde měli hned několik regálů plných modelů. Krom obligátních letadélek a lodí měli i auta a k mému překvapení se zpoza volantu Volkswagenu T1 usmíval Vašek! Netuším, jak se lidem od Revellu povedlo pana prezidenta posadit za volant, ale přišlo mi to docela vtipné.

Havel ve Vídni

Cesta z Vídně už byla spíše únavná. Vidina toho, že se budu muset ještě v ČR proplétat provozem až do Brna, kde mě konečně vysvobodí dálnice, mi na náladě nepřidávala. A taky že jo! Jak jsem přejel čáru, tak vozovka ztratila na kvalitě, za chvíli jsem dojel kolonu začínající kamionem a bylo mi jasné, že odteď bude průměrná rychlost maximálně 70 kilometrů za hodinu.

Nakonec jsem to nějak na dálnici doklepal a potom i domů. Abych to zhodnotil – za dva dny jsem Grandlandem najezdil 1600 kilometrů. Průměrná spotřeba byla 5,6 litrů na sto. Na těch 1600 kilometrech jsem musel zastavit pouze dvakrát, i přesto, že sedadla nejsou příplatková, tedy bez AGR certifikace a nemají dokonce ani nastavitelnou bederní opěrku. Asistent jízdy v pruzích fungoval k mé spokojenosti a dynamika mi nechyběla. Jediné, co bych ocenil, je nějaký způsob organizace věcí v kufru a přihrádky ve dveřích, do kterých se vejde 1,5litrová petflaška.

Zdroj info: Autorský článek.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.

Podobné články